Odvrácená strana lásky - o trablích zadané ženy ve společnosti nezadaných. Titul tohoto příspěvku jsem si vypůjčila z jedné své nedokončené povídky. Neberte jej však příliš vážně, samozřejmě je to pojmenováno s trochou nadsázky.
maminka.cz
Tenhle příspěvek bude jen takové zamyšlení nad osudy mě a mých kamarádek. Nejedna z nich si občas povzdychne, jak by chtěla mít už stálého přítele. Docela jim rozumím, po dvacítce takhle začínají tak nějak uvažovat všechny ženy, protože ať žijeme v sebeliberálnější a emancipované společnosti, něco uvnitř nás nás k tomu prostě nutí.
Já bych chtěla ale tuto záležitost popsat „z druhé strany barikády“, můj prolém je tak nějak přesně opačný.
Příští rok to bude šest let, co chodím se svým klukem. Je mi dvaadvacet let, se svým „vyvoleným“ jsem od šestnácti ale je v mém životě ještě mnohem déle. A to se mi zdá příliš brzy. Jak jen to říct, kdyby se nejednalo právě o tohohle konkrétního člověka, nejspíš se sama proplesknu. Šestnáct je skvělý věk navazovat známosti s opačným pohlavím, ale není to dobrý věk, alespoň závisle na dnešním sociokulturním prostředí, na to, vrhnout se do dlouhodobého vztahu.
Tenkrát to bylo ale nevyhnutelný, náš první rok jsem byla celou dobu jako opilá láskou, jakékoli pomyšlení, že by to mělo skončit, mi připadalo jako kdyby měl skončit celý svět. A nikdy jsem na tom nechtěla nic měnit, za ty roky se mezi námi všechny ty vášnivé hrany zahladily a my dva teď tvoříme opravdu výborný pár. Dovedu si představit, že tenhle muž bude jednou otec mých dětí a abych toto své tvrzeni potvrdila, dovedu si to představit i v případě, že bychom spolu nezůstali. Je to nejlepší chlap na světě a vážím si na něm i toho, co na něm nesnáším.
Ale stejně svým kamarádkám závidím. To, co ony mají a hlavně to, co mohly mít pár let zpátky. Teď zpětně si říkám, o co všechno jsem přišla tím, že jsem celou dobu s jedním a tím samým. Kdyby to tak nebylo...
Mohla jsem tenkrát na svém maturitním plese vyzvat tančit svého učitele angličtiny, z oka vypadnuvšího Joffreye de Peyraca, do kterého jsem byla dva roky platonicky zamilovaná. Mohla jsem přijmout nejedno pozvání na večeři od Muže A, které by mi mohla mnohá z jeho fanynek závidět. A třeba bych s nim pak odjela do Číny a do Austrálie a všude možně, kde se během posledního roku vyskytoval. Mohla jsem se nechat svést Mužem B, když se o to tolikrát snažil (Pojmenování viz. Můj dřívější článek „Zbraně ženskosti“). Mohla jsem celé ty roky navštěvovat všechny středoškolské akce a opíjet se do němoty, nechat se uhánět cizím klukem a za hodinu líbat jiného. Mohla jsem odjet na půl roku nebo na rok do zahraničí a nebát se toho, že tu nechám půlku sebe samotné. Mohla jsem se nechat unést vším tím svým bláznovstvím aniž by mne čekaly nějaké důsledky. Mohla jsem se stokrát zamilovat, lámat srdce a sama jej mít zlomené, tak, jako většna mých kamarádek.
A tak si říkám, jestli je tohleto muž, se kterým zůstanu, kterého si vezmu a budu s ním mít děti, všechny ty věci, které k dospívání patří, jsem propásla. Co když jednou přijdu na to, že mi to chybí. Že to budu chtít dohánět. Zatím mi to zní v hlavě jenom jako vzdálený varovný hlas, vždycky když se na mě usměje nějaký sympatický mladík. Ale co když to časem začne být hlasitější. Co když člověk prostě potřebuje tímhle vším projít. Toho se trochu bojím.
Kdybych tak měla kouzelnou hůlku a dokázala bych zmrazit čas. Nebo se propadnout do snu, jako to bylo v Počátku, a tam žít úplně jiný, mnohem volnější život, pak se vrátit a mít všechno zase v pořádku.
Závidim jim, ano, to je pravda. Ale neměnila bych s nimi. Protože ač bych na pár chvil chtěla mít jejich naprostou svobodu rozhodování a možnosti, to, co mám já, má ve výsledku mnohem větší cenu.
