Malý příspěvek na téma Dekonstrukce Rasy

Lidé se zamýšlí nad koncepty sexuálních a genderových identit, přiznakovostmi a nepříznakovostmi. V tomto eseji se budu zabývat konstruktem rasové příslušnosti a důsledků z ní plynoucích. V reflexi užívám nekorektních výrazů k označení etnických skupin. Rozhodla jsem se tak nakonec z toho důvodu, že označující termín lépe popisuje danou situaci v daném historickém kontextu.

Koncept „rasy“ si uvědomuji jako téma prolínající se skrz naskrz různými vědními obory. Počínaje, biologií a anatomií, procházeje přes humanitní vědy, geografii a historii a v důsledku jejich nepříliš zdařilým praktickým uchopením – politikou. Ve všech těchto oblastech se koncept „rasy“ více či méně objevuje a je používán jako analytický nástroj.

Prostřednictvím „rasy“ jsou vysvětlovány úspěchy ve sportu, kulturní odlišnosti a zvyky či milníky v historii. Prostřednictvím konceptu „rasy“ se dítě v nejranější socializaci setkává s nespravedlností, ať už jako dítě „normální“ (které v rodině a ve škole slýchá o zneužívání sociálních dívek) či „jinaké“ (které naopak zažívá různé podoby ostrakizace na vlastní kůži).

Koncept „rasy“ je užívaný od nepaměti k odůvodňování různých (pozitivních i negativních) jevů ve společnosti. I v našem moderním světě globálního trhu, internetových sítí a progresivní medicíny se stále úpěnlivě držíme tradicionalistického a zastaralého konceptu, že někdo, kdo se od nás vizuálně odlišuje, je z vlastní podstaty odlišný, „jinaký“, „nenormální“, jiný než „my“.

V období kolonialismu jsme si vybrali jako podstatu odlišnosti barvu pleti  - nikoliv velikost nosu, poměr velikostí palce a ukazováčku na noze, nedostatečnou výšku či nadváhu, přestože všechny tyto vizuální odlišnosti jsou tu a tam posmívány. Vybrali jsme si barvu pleti a zoufale se jí stále držíme.

Bylo to tak vždycky

Jiná „rasa“ pro nás představuje „odchylku od normy“, jako kdyby v ní vrozeně bylo něco nám zcela odlišného. Není to přitom tak, že by rasové či etnické skupiny dnes žili jinak nebo méně kvalitním způsobem života. Dokonce jej, dostanou-li příležitost, mohou žít docela stejně jako my, alespoň co se kvality týče.

Samozřejmě, že vždy argumentujeme špatnou hygienou, špatnými společenskými návyky či kriminalitou a můžeme se o takovém scénáři přesvědčit z relativně nedávné historie.

• V 1. polovině 20. století Hitler schvaluje rasistické zákony, ustavuje koncept „nadrasy“ a charakteristiky „parazitujících ras“ (Židé, Cikáni, Slované), nebezpečných pro společnost, „nehodných žití“ (Lebensunwertes Leben).
• Škola malého stromu vypráví, jak v první polovině 20. století žili Indiáni na oddělených územích vedle „bílé“ většiny. Obě skupiny žily podle svých zvyklostí, přesto byli Indiáni nadále za svou „bezbožnost“ a „nízkou kulturu“ ostrakizování, byly jim odebírány děti a za své zvyklosti byli krutě trestáni.
• Jako zabít ptáčka vypráví situaci amerických Černochů v první polovině 20. Století. Žijí na krajích měst, mohou zastávat jen určité práce a nejsou připouštěni ke vzdělávání a správě společnosti. Za pachatele kriminality jsou automaticky považováni právě oni, jelikož nemohou rozporovat slova „bělochů“.

Dnes hrůzy páchané na těchto skupinách hlasitě odsuzujeme, opovrhujeme tehdejšími utlačiteli a nechápeme, jak mohla společnost k takovým excesům dospět. Většina těchto skupin je dnes součástí naší multikulturní společnosti, podílí se na správě veřejného života a mohou být voleni do nejvyšších politických pozic.

Čarování s jednoduchým řešením

V českém prostředí je tomu zatím jinak s "Cikány". Jelikož si jsou výše zmíněné procesy velmi podobné, lze očekávat, že postupně dojde i v naší kultuře k nějaké „inkluzi“, a že budeme schopni akceptovat jiné její podoby. Proces je to však zdlouhavý a mnohdy se velmi komplikuje, ocitne-li se společnost před nějakým problémem. V takovém případě jsou vždy obviňováni ti „jiní“, společnost ráda najde snadného viníka, obzvláště, nabídne-li jim ho uhlazená tvář s výbornou rétorikou.

Přes všechny mé snahy být tolerantní vůči jakékoliv odlišnosti si však sama často uvědomuji vlastní rasistické předsudky. V mém případě jsou nastartovány strachem – například když večer potkám skupinu nepřátelsky vyhlížejících, a velmi často právě etnických mladíků. A uvědomuji si, že se jedná o rasové i genderové předsudky. Jinak bych smýšlela o skupině „bílých“ kluků či o skupině asijských holek. Na druhou stranu také vím, že stejné pocity ve mně vzbuzuje skupina na první pohled narkomanů, opilců či bezdomovců. Není to totiž strach z rasy, ale strach z kriminality. A přestože je jistá skupina s kriminalitou spojována častěji, než jiná, neznamená to, že je kriminalita imanentní jejich etnicitě.

Kriminalita je patologický jev a neexistuje důkaz, který by potvrdil, že patologické jevy jsou vrozené některé konkrétní „rase“. Patologické jevy vznikají jako důsledek socializace, jsou produktem společnosti. Společnosti, kterou utváří její většinová skupina. Stejně tak, jako rodiče stanovují normy svým dětem, stejným způsobem většinová společnost stanovuje normy té menšinové. A stejně jako rodiče v některých aspektech selhávají, selhává v některých aspektech i společnost.

Obrácená kauzalita kriminality

Jelikož jsme stanovili jako jeden z analytických nástrojů společnosti koncept rasy, majoritní skupinou, která utváří pravidla, je ta „bílá“. Sama sebe vnímám jako příslušející k této majoritní skupině. Spíše než o rasu se však podle mého názoru jedná o společenskou třídu.

Ta druhá část společnosti se totiž vyznačuje nízkou ekonomickou úrovní, nízkým vzděláním a nízkou životní úrovní – znaky, které podle mého názoru přísluší spíše k charakteristice nejnižší společenské třídy. V konceptu „rasy“ a třídy však společnost používá obrácenou kauzalitu. To, že jsou v této skupině zastoupeni především etničtí jedinci není důvodem, ale důsledkem. Není pravda, že příslušnost k jinému etniku znamená automaticky příslušnost k nízké třídě. My jen nedáváme etnickým lidem příležitosti a sami je odsouváme na okraj společnosti.

Je chybou většinové společnosti, že nastaví systém, který lze zneužívat. A musíme si přiznat, že zneužívání sociálních dávek, oblíbená rétorika stavěná v českém prostředí vůči Romům, opět není záležitost rasy, ale třídy. Kromě velké části Romů je zneužívá z různých důvodů také velká část „bílých“. Na samostatnou úvahu by stačilo zamyslet se nad samotným spojením „zneužívání dávek“.

Je naše chyba, že jsme vytvořili až kastovní systém, ve kterém jedna skupina lidí nemá šanci se ze své pozice vyšplhat. Jakmile bude společnost prostupnější, politici nebudou hledat snadné viníky s cílem sebevyzdvižení na laciných heslech a sami se naučíme být tolerantní, pak může rasismus z naší společnosti vymizet.