V poslední Elle je báječný článek Báry Šťastné. V několika pasážích jsem se musela až zastavovat, jak moc jsem s nimi byla ztotožněná. A tak jsem si řekla, vlastně, proč by ne. Proč bych na toto téma nemohla svojí troškou příspět i já. Zvlášť když je moje troška tak specificky obsáhlá.
marinshe.deviantart.com
„Chtěla jsem, aby mě chtěl, ale nechtěla jsem s ním mít poměr, takže jsem byla permanentně na citové horské dráze.“ Naprosto přesně vím, o čem autorka mluví, sama to znám ze spousty případů. A takhle vlastně začal i ten poslední.
Celé to bylo o jedné hloupé platonické lásce, takové, kterých jsem měla už tisíce. Nechápejte mě špatně, nejsem nestálá a rozlítaná nevěrnice, jen ke svému životu tak nějak potřebuji trochu nevinného vzrušení, žádné meze tím nepřekračuji.
Tohle moje imaginární dobrodružství začalo vlastně vykonstruováním vlastního příběhu, který se reálně nestal, ale já si jej přesto prožila. Viděno očima ostatních se vůbec nic nestalo. Pro mě to ale byl největší hormonální spád za posledních pár let. Bylo to, jako kdybych psala knihu, jako kdyby to měla být další rána osudu, která se mě snaží probrat z mé „umělecké stagnace“.
Odmala mám totiž velice větvenou obrazovou fantazii. Jako dítě jsem téměř celé dny strávila v představách o tom, že jsem zakletá princezna, divoká žena z příběhů o Havranpírkovi nebo hlavní hrdinka pohádky Tajemství proutěného košíku. Příběhy, které jsem znala, jsem tak nějak prolínala s vlastní realitou, až jsem si v určité fázi dokonce sama sobě začala dělat psychologa, že bych s tím měla přestat. Ale ani ve dvanácti letech jsem se nedokázala vrátit pevně nohama na zem, pořád jsem žila tak trochu ve snách a svůj život si lyricky dokreslovala. A to mi zůstalo.
Fantazii se meze nekladou
Jednoho večera si můj přítel všiml jisté zprávy na mém telefonu. A viděl také, jak jsem zareagovala, když jsem si uvědomila jeho pohled. Pochopitelně se zlobil, byla to ode mě nevhodná reakce. Vůbec nebyla na místě. Tehdy se vlastně určitá fáze mé platonické lásky přetransformovala v lásku ryze imaginární. Začala jsem si ve své hlavě vytvářet příběh. Bylo to absurdní, ale tak nějak nesmyslným způsobem mě to naplňovalo. Tak, jak jsem si v hlavě vytvářela neexistující dialogy zasazené do nesmyslného prostředí, takový příběh by ve své kompletní podobě vydal rozsahově na další Annu Kareninu.
Během vlastně docela krátké chvíle jsem si prožila dlouhý a prudký milostný příběh, počínající dechberoucím vzájemným okouzlením až po srdceryvný konec. Nechyběly klasické klišé scénky typu pobíhání po rozkvetlé louce, fantazie s hvězdičkou ani naprosto a totálně abstraktní projekce prostředí písniček, které se z určitých důvodů prostě hodily (zvláštní kapitolu pak vytváří jistá autonehoda vyprávěná na pozadí paláce Fontainebleau).
Studená sprcha
Když jsem se pak po delší době setkala s mým tehdy už ve větší míře zidealizovaným objektem, musela jsem si uvědomit, jak moc jsem se tímhle svým příběhem vzdálila skutečnosti. Realita mě probrala několika pořádnými políčky a to kouzlo takřka zmizelo. Jako obvykle jsem byla nucena se ze svého snu probrat a přijímat skutečný svět tak, jak je, nebo jak se mi alespoň reálně jeví.
"Netvař se tak na mě že jsi úplně zlá, jsou rána, kdy to nekončí...“
Závěrem pár moudrých slov
Na první pohled se může zdát, že lásky tohoto charakteru jsou špatné a ubližují. Ve skutečnosti, tedy alespoň podle mého názoru, pokud o nich máte stále přehled a držíte je pod kontrolou, nepřinášejí nic zlého. Spíš naopak. Ten prapůvodní rozmožovací pud, který do jisté míry zůstává v každém z nás, není zrovna monogamního charakteru - nedokázala jej vymýtit kultura, církev, úřady ani dívčí červená knihovna.
Co je na něm ale speciálního je, zvláště ve stabilním, dlouhodobém manželském nebo skoromanželském vztahu, že může přidat jiskření do (do té doby) stálé rutiny. Já totiž teď, ve větší míře už s nohama na zemi, musím přiznat, že mi tahle moje story do života přinesla novou šťávu.
