Jen mě k tomu musí někdo nakopnout. Posledních pár měsíců, od té doby, co mi takřka skončila škola, jsem úspěšně obhájila titul královny prokratinace. V mém područí se skýtá království mého pokoje a mými poddanými jsou knížky (nikoli literatura faktu), internet, časopisy a jídlo.
Zjistila jsem o sobě, že k tomu abych byla produktivní potřebuju nějaký zátěžový impulzy. V prváku a ve druháku jsem si toho ve škole nabrala strašně moc, byla jsem neustále ve stresu, že něco nestíhám, samozřejmě jsem stíhala všechno. Pozitivní stres mě totiž motivuje, nakonec jsem za ty dva roky splnila téměř všechny předměty a na poslední rok mi nic nezbylo. To jsem celá já, jakmile mám pocit, že je pořád spousta času, nikdo mě nedonutí cokoli udělat. Proto taky moje nejlepší známky byly v prváku, svědomí mi nedovolilo zahálet a já oba semestry ležela v knihách. Teď, když už skoro o nic nejde, je mi to jedno. Do státnic ještě pořád fůra času a když už vím, že se na ně dá naučit za dva týdny, chybí mi skutečný motiv si k tomu opravdu sednout a drtit.
Takže zatímco si před sebe předhodím lejstra s učením, zapínám také facebook (jestli mi ve virtuálním světě něco neuniklo), kontroluju mail - z pěti přijatých mailů rovnou tři vyhazuju, čtvrtý důkladě prohlédnu (aktuální nabídka akcí v mé oblíbené drogerii) a ten pátý, skutečně důležitý, který po mě vyžaduje nějakou aktivitu, zazáložkuju a odložím na později. Vrátím se k facebokovým aktualizacím mých přátel, jejich radostem a bolístkám a prohlížím, proklikávám – a v tu ránu zjistím že už hodinu a půl prokrastinuji. Vrátím se k učení, ale cosi uvnitř mě mě brzy začíná upozorňovat, že by bylo vhodné udělat si něco k jídlu. U vaření se na učení moc nepodívám, k jídlu si obvykle pustím seriál (který samozřejmě trvá mnohem déle než co mi trvá konzumace jídla) a tak dále a tak dále a z celkového plánu se celý den učit toho moc nezbylo.
Takže je to tak, potřebuju něčím nakopnout. Ať už je to panika, stres nebo strach, je to ale také podpora.
Už skoro rok se utápím v totální rezignaci co se mého možného pracovního uplatnění týče. Stále se vidím jako nezaměstnaný filozof, který se uklidí někam do podkroví, nechá si narůst plnovous, objeví smysl života a umře hlady.
A z toho mě uprostřed jedné rodinné veselosti vytrhla moje blízká příbuzná. „Martino, ty jsi vždycky byla taková ambiciózní, co se s tebou stalo?“ To je pravda, co se se mnou stalo? Moje rezignace mě naprosto uspala ne proto, že bych skutečně neměla šance, ale proto, že zatím stále nic nespěchá.. a to počká.. a třeba zítra...
Hned druhý den jsem rozeslala svoje cívíčka po všech možných redakcích novin a časopisů a během dvou hodin už jsem měla dvě kladné reakce.
Vidíte, že to jde. Chce to jen se odhodlat. Mě je třeba potřeba pořádně nakopnout.
No, a já si jdu domlouvat svou stáž v redakci jedněch z našich nejčtenějších novin! Voilá!
