Dámy, všechny to známe, vztahy jsou komplikované. A je to hlavně proto, že my, ženy, dost možná skutečně žijeme v mnohem zamotanějším, nepředvídatelnějším a celkově komplexnějším světě.
Zatímco totiž my, pokud svému protějšku řekneme „dneska se mi nikam nechce“, znamená to rozhodnutí o mnoho kroků dopředu. Znamená to, že nám hrozí osudné setkání s člověkem, se kterým se setkat nechceme, nebo naopak nám, že se s dotyčným člověkem setkat chceme a hrozí nám, že se tak nestane. V nejlepší podobě se může stát, že se s dotyčným člověkem nechceme setkat, ačkoli v hlouby duše je nám jasné, že se s ním setkat chceme, i když bychom neměly.
Zatímco pokud muž řekne „dneska se mi nikam nechce“, v naprosté většině případů to znamená, že se mu opravdu jen nikam nechce, je línej a radši se vyvalí na gauči s pivem u fotbalu (v té sofistikovanější verzi si dopřeje maté u učení).
Ale to je samozřejmě známá věc. Tisíce věcí už o tom bylo psáno a další tisíce psány budou.
Tohleto základní nedorozumění ve mně vždycky vyvolávalo bezmoc. Možná je to jednoduše tím, že jsem od své přirozenosti totální tragéd, ráda se ve věcech nimrám a sebemrskačsky je v sobě vyvolávám, na druhou stranu ale, přiznejte si to, jen z mého okolí je taková každá třetí holka.
Tohohle se prostě nezbavím, ať dělám cokoli. Všechny moje duševní pochody, ať už jsou radostné nebo naopak zcela zoufalé, jsou pro mě věčným zdrojem inspirace.
A jako nenapravitelný cíťa většinu z nich ofňukám, v horším případě obulím.
Díky mé stejně tragické, ovšem za každou cenu s hrdou tváří stojící nejmenované kamarádce se mi tyhle nepříjemnosti daří smazávat.
„Hlavně nebreč! Rozmrkej to a tvař se nad věcí!“
A tak nebrečím a tvářím se nad věcí. A moje nevybouřené emocionální vlny se proměňují v notnou dávku cynismu. A věřte, nevěřte, člověk se díky tomu cítí tak nějak víc v pohodě.
A vy, muži, se divíte, že kolem vás už netančí víly a nezachraňujete princezny z do nebe čnících věží. Něžné pohlaví se vám před očima mění v ledové královny a můžete si být jistí, že na tom máte svůj podíl. Samozřejmě ne úplný, ale podstatný.
Tím, že se společenské poměry proměňují a skutečný svět zdaleka neodpovídá tomu, o kterém nás v dětství přesvědčovali bratři Grimmové, je nutné, abychom se téměř den ode dne proměnily i my.
A tak nečekáme prince na bílém koni, nečekáme, že o nás budete bojovat souboje (mnohdy to vypadá spíš tak, že my musíme vést ty souboje mezi sebou o vás!). Jestli ale máte zájem to ledové království trochu prohřát, mějte nás rádi, držte nás v náručí, dělejte nám radost. Hlaďte nás po vlasech, berte nás tančit a překvapujte nás.
Aneb, jak mě jedna veselá stránka upozornila: „Jestli chceš mít princeznu, chovej se k ní jako princ. Protože na vola čeká doma jenom kráva.“
