Duchotoč

Říká se, že život je jen postupná cesta ke smrti. V každém případě musím říct, že můj život se tak nějak pasivně kolem duchů točí pořád. Tohle nebude žádná pseudoduchařská historka, ani emo-nostalgická úvaha nad neživotem, ale úsměvné vyprávění nad mojí osobní duchařinou.

Narodila jsem se prvního listopadu. Nebudu zmiňovat kolikatý listopad v řadě to byl, ale pozastavím se nad tím dnem samým. 1.11. Numerický součet dává číslo tři (a trojka vždycky byla jasně magické číslo), to jen tak pro legraci. Co je zajímavé, je že tento den je jedním z nejvýznamnějších starých keltských svátků - svátek Samhain, dávná předzvěst amerického Halloweenu. Podle encyklopedií to je právě doba, kdy nejen léto přechází v zimu, ale především se stírají hranice mezi živými a mrtvými. Takže podle starých Keltů bylo v ten den normální, že se po lesích procházeli duchové a nepozorní živí se propadli do podsvětí. A do tohohle dne jsem se narodila. A od té doby to mám sečtené.

 
Do svých asi šestnácti let jsme bydleli celá čtyřčlenná rodina v malém 2+1 po maminčině babičce. Obývák sloužil zároveň jako ložnice rodičů, druhý pokoj jsem obývala já s mladší sestrou. Bylo nám tam krapet těsno, což byl důvod našeho pozdějšího stěhování. Zajímavá byla ovšem lokalita tohto našeho domovečku. Z obou pokojů, kuchyně i koupelny byl překrásný pohled na městský hřbitov! A nebyl to jen tak obyčejný hřbitov, větší část této "vesničky mrtvých" bylo místo posledního odpočinku sudetských němců, tato část byla stará, ošuměla, poničená, šerá a... otevřená. Teda alespoň co se hrobů týče. Takže jako malá holčička jsem si chodívala hrát na hřbitov. Nemyslete si, že jsem morbidní, ale kdo dá přednost mrňavému dětskému hřišti plnému řvoucích děcek, prolejzaček a unuděných maminek, když si můžete s klukama hrát na schovku ve starém německém hřbitově!
 
Když jsem začala chodit na gympl, tak jsme se přestěhovali do většího. Kladu důraz právě na to slovo "větší", protože místně jsme se příliš nepohnuli. Jenom teď bydlíme z druhé strany toho hřbitova.
Současně s dobou, kdy jsme změnili bydliště, začala mamka pracovat v Praze. Protože se musela mnohdy účastnit dlouhých schůzí až do večera, nabídl jí zaměstnavatel byt. Všichni jsme se z něj radovali. Která dospívající dívka neocení mít k dispozici byt nedaleko centra hlavního města pro všechny své večerní a volnočasové aktivity. Byt stál na malém náměstíčku Jiřího z Lobkowicz, v části Vinohrady. Konkrétně - mezi všemi vinohradskými hřbitovy. A že jich bylo - olšanské, vinohradské, židovské... všechno na jednom fleku.
 
Dneska studuju filosofii, myslitele dávno mrtvé. A ve svém univerzitním městečku bydlím na samém kraji města. Je tam mrtvo.