Kdyby mi bylo stále deset a sbírala jsem bobříky, napíši si velkou čárku do seznamu svých dobrých skutků.
Jedním z mých hlavních příspěvků všeobecnému dobru bylo, že jsem si protřídila šatník. Přebrala jsem všechny věci, které nenosím, jejich množství vydalo na celý objem modré Ikea tašky, a odnesla je na diecézní charitu. Pěkné posilko po ránu, skoro jsem to neunesla.
A tak jsem se vydala jako mraveneček s nákladem cestou necestou k Dómskému pahorku. Díky bohu, že stojí na té správné straně města a s mým nákladem jsem se táhla jen asi čtvrt hodiny. Kdo zná litoměřické Dómské náměstí, ví, o čem teď budu mluvit. Všichni mí vrstevníci tam pravděpodobně někdy zavítali, ne zrovna pro náboženské účely. Ale to místo i samo o sobě vysílá takovou zvláštní, klidnou a možná trochu nadzemskopu atmosféru. V zimě jsme tam chodili stavět sněhuláky, v létě si na trávě roztáhli piknik, na Vánoce chodívali na Půlnoční mši a po nocích na procházky. To místo vždycky přitahovalo.
A pak jednoho dne svět dospěl k instalaci kamerových zařízení a tato inovace se dostala i na boží půdu a nějaký velký a zlý pán zakázal vstupu na pozemek mimo vyznačené cesty. Pravděpodobně kvůlu jiným velkým blbcům, kteří tam dělali bordel, doufám, že jim za to zařídili vstupenky do pekla.
Přesto jsem zde udělala dobrý skutek chudým lidem, nebo si tak alespoň můžu připadat. Pak jsem nakrmila labutě a Bůh mě může mít rád. A já z toho mám moc dobrý pocit.
Teď ještě se odhodlat k tomu, udělat dobrý skutek i pro sebe. Ale to přijde po Vánocích. Moje další, snad už poslední, předsevzetí.
Přeju spoustu lásky všem, co mám ráda! A vlastně i všem ostatním.
Jednou, až budeme staří, projdeme si vším, co jsme si tehdy mohli říct.
