Zrušme kraje, obnovme země a ušetříme miliardy

O této možnosti bychom měli vážně uvažovat. Současných 14 krajů je na Českou republiku moc. Jsou to uměle vytvořené celky, často bez vnitřní soudržnosti. Proto obnovme zemské zřízení a země Čechy, Moravu a Slezsko.

K tomu bychom mohli ještě přidat jako samosprávný celek hlavní město Prahu. Bylo by to něco podobného jako jsou spolkové země v Německu nebo Rakousku, které tvoří historické územní celky, jako třeba Bavorsko, Sasko, případně Korutany, Tyrolsko aj. Statuty spolkových zemí mají i obě hlavní města Berlín a Vídeň. U nás by to mohlo být analogické.

To, že naše historické země jsou rozlohou rozdílné, nevadí. Vždyť v Německu je Bavorsko skoro tak velké jako Česká republika, naproti tomu má statut spolkové země i hanzovní město Brémy.

Návrat k zemskému zřízení by znamenal návrat k po staletí osvědčenému modelu územní správy. Už ve středověku měly české země, respektive České království, Moravské markrabství čí slezská knížectví své zemské či knížecí sněmy, které řešily místní záležitosti. V tom byly suverénní a nikdo se jim do jejich záležitostí nemohl zvenčí vměšovat. V čele českého království stál jako zástupce stavovské obce nejvyšší purkrabí, na Moravě a ve Slezsku to byli zemští hejtmani.

Zemské zřízení pak bylo upraveno v roce 1861 tzv. únorovou ústavou, která stanovila její působnost a přesný počet volených poslanců jednotlivých zemských sněmů. Český zemský sněm se skládal z 242 poslanců, Moravský zemský sněm tvořilo rovných 100 poslanců, a Slezský zemský sněm měl 31 poslanců. Zvláštnosti byli tzv. virilisté, kteří se stávali členy zemských sněmů automaticky z titulu své funkce. V Čechách to byli arcibiskup pražský, biskupové litoměřický, českobudějovický a královédvorský a rektor pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po jejím rozdělení v roce 1882 na českou a německou se virilisty stali oba rektoři. Na Moravě jimi byli arcibiskup olomoucký a biskup brněnský, ve Slezsku pak kníže-biskup vratislavský, který byl sice cizím státním příslušníkem, ale část jeho diecéze se nacházela ve Slezsku, respektive jeho části, která zůstala součástí Habsburské monarchie.

Zemské sněmy si ze svých poslanců volily zemské výbory, které zajišťovaly exekutivu. V jejich čelech byli v Čechách zemský maršálek, na Moravě a ve Slezsku pak zemští hejtmani. Ti také šéfovali zemským sněmům. Státní správu zastupovali v jednotlivých zemích císařští místodržící. Jednotlivé země měly poměrně značné kompetence v oblastech, které nespadaly pod centrální moc ve Vídni. Zemské výbory rozhodovaly o chudinských záležitostech, věcech honebních, silničních, požárních a stavebních, dohlížely nad samosprávným působením obcí a okresů, schvalovaly obecní a okresní přirážky, půjčky a dluhy a kontrolovaly hospodaření s obecním a okresním majetkem.

Ke změně pak došlo za první Československé republiky, republiky, kdy vyvstala nutnost sjednocení politické správy a územní samosprávy v novém státě. To bylo roztříštěné, v českých zemích přetrvávalo zemské zřízení, na Slovensku existovaly župy a jiný systém měla Podkarpatská Rus. V červenci 1927 proto přijalo Národní shromáždění (parlament) Zákon č. 125/1927 sbírky, o organizaci politické správy s platností od 1. ledna 1928. Ten na území Československé republiky zřídil čtyři země, Českou se sídlem v Praze, Moravskoslezskou se sídlem v Brně, Slovenskou se sídlem v Bratislavě a Podkarpatoruskou se sídlem v Užhorodě. Proti dřívějšku došlo ke sloučení Moravy a Slezska do jednoho celku a to z prostého důvodu. Ve Slezsku měli velký podíl na obyvatelstvu Němci a vláda se obávala možných problémů, kdyby Slezsko zůstalo samostatnou zemí.

Nicméně toto zemské zřízení bylo proti situaci za Rakouska-Uherska krokem zpět. Československo v podstatě zůstalo unitárním státem, a centrum mělo silné pravomoci k zasahování do zemských záležitostí. Tak nejvyššího představitele - zemského prezidenta jmenoval prezident republiky na návrh vlády. Zemský prezident stál v čele zemského úřadu a předsedal i zemskému zastupitelstvu a služebně podřízený byl ministru vnitra. Ministr vnitra jmenoval i okresní hejtmany. Dále lidé volili dvě třetiny členů zemských zastupitelstev, zbývající třetinu jmenovala vláda. Ministerstvo vnitra také také definitivně schvalovalo zemské rozpočty. V tomto ohledu na tom byly tehdejší země dokonce hůře než současné kraje, které si schvalují rozpočty bez zasahování zvenčí.

I z pragmatického hlediska stojí za úvahu myšlenka na obnovení zemského zřízení, tři historické země Čechy, Morava, Slezsko a k tomu možná Prahu jako hlavní město. Zemské zřízení prosazuje například monarchistická strana Koruna Česká. Současných 14 krajů jsou uměle vytvořené celky z éry socialismu, kdy od 1. ledna 1949, nahradily původní země. Navíc některé z nich jsou i vnitřně nesoudržné, jako například kraj Vysočina, kde obyvatelé Pelhřimovska nerozumí tomu, proč musí patřit pod Jihlavu. Jisté korekce by ovšem byly nutné. Asi by nebylo rozumné znovu dělit Ostravu na Moravskou a Slezskou. Problém je i s Jihlavou, která je sice historicky moravským městem, ale hlavní nádraží má v Čechách.

Zrušení krajů a jejich nahrazení zeměmi by mohlo přinést i výrazné miliardové úspory. Země by samozřejmě měly větší kompetence než kraje. Měly by vlastní daňové příjmy a do jejich výlučných kompetencí by spadalo vše, co by se nemuselo řešit na celostátní úrovni. Centrální vláda by měla na starosti státní finance, měnu, obranu, zahraniční politiku nebo klíčovou infrastrukturu. Vše ostatní by si samy řídily jednotlivé země. O podobě nové územní samosprávy je možné diskutovat, ale její současná podoba je finančně náročná a dlouhodobě neudržitelná. Stát hledá úspory, kde může a zeštíhlení a zefektivnění vnitřního uspořádaní je jedna z cest, která se nabízí. Do určité míry by se dalo navázat na rakouský model z roku 1861, inspirovat se můžeme také v Německu a Rakousku. Proč se nevrátit k tomu, co se v v minulosti osvědčilo.

Zdroje:

Dějiny správy v českých zemích, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005

Dějiny českého státu v dokumentech, uspořádal Zdeněk Veselý, nakladatelství Professional Publishing, Praha 2012,

Dějiny zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999,

Slovník českých dějin, Libor Vykoupil, nakladatelství Georgetown, Brno 1994