Znárodňování je zločin, státní firmy prodělávají miliardy, zrušme je a dejme soukromníkům!

To platilo za časů Jana Bati, to platí i nyní. Veřejné společnosti, které nemají jasného vlastníka, jsou neefektivní a brzdí rozvoj soukromého podnikání. Proto masivní znárodňování prosazované hnutím Stačilo je cestou do pekel.

Kniha Budujme stát pro 40 000 000 lidi od Jana Antonína Bati je vynikajícím vizionářským dílem. Úspěšný podnikatel ji napsal v třicátých letech. Poprvé vyšla v roce 1937 a v mnoha případech má trvalou platnost. Baťa právem tepe státní firmy za tragickou neschopnost a přibližuje jejich mizerné hospodaření.

Baťa zde hájí svobodné podnikání a dokazuje, že to není přežitá věc, protože soukromé firmy fungují lépe než státní a jako odstrašující příklad nefunkční státní společnosti kvůli trvalé obrovské ztrátovosti zmínil Československé státní dráhy (ČSD). Jan Baťa si dokonce pohrával s myšlenkou, že by je převzal do své působnosti a sliboval, že pod jeho vedením by ČSD přestaly být ztrátové.

„Časopis Železniční listy vypočetl dne 1. 5. 1931, že dráhy mohly ušetřit v roce 1929 418 milionů Kč na uhlí, na železničních strojích a na materiálu 160 milionů Kč - kdyby byly nemusely za tento materiál platit přemrštěné kartelové ceny ( v současných cenách by se jednalo zhruba o miliardy korun, pozn. autora),“ uvedl Jan Baťa. Toto hospodaření na státních drahách, potvrzují i praktiky v éře ministra železnic Jiřího Stříbrného v dvacátých letech minulého století, kdy cena uhlí pro ČSD se navyšovala o provize pro správné lidi, navíc se nekupovalo to cenově nejvýhodnější a nejkvalitnější palivo, ale to od spřátelených kamarádů. Rozumné a odpovědné hospodaření se jaksi se státními firmami míjelo.

Dále zlínský průmyslník uvádí.

„Z přijímání a propouštění zaměstnanců státních podniků bez ohledu na hospodářskou strukturu podniků se vyvinul jeden z nejvážnějších hospodářských a sociálních problémů: máme masy pensistů bez fondů, z nichž by byly zaručeny pense. Jsou státní podniky, kde se přijímá a propouští bez ohledu na hospodářskou potřebu a kde připadá téměř na každého pracujícího člověka jeden pensista. Státní dráhy měly na konci rok 1935 135 852 zaměstnanců a 100 384 pensistů. To znamená že jsou v bídě oba, a že podnik, ačkoliv brzdí vývoj dopravy v celém státě, stále prodělává.“

Navíc za hospodářské krize, kdy všechny ostatní obory slevily své ceny, výše železničních přepravních tarifů zůstala zachována.

„Hospodářská pasivita veřejných podniků, jakož i stoupající výdaje veřejné správy, mezi nimi je oprávněný pouze vzestup výdajů na obranu státu, má však v mnohém horší důsledky nežli rostoucí daňový tlak a zvyšovaná daňová břemena.

Veřejná doprava – ve snaze zmenšiti schodky tohoto opatření, provádí čím dál tím více zásahy do podnikání soukromého, jež ve svých důsledcích podvazují v soukromém podnikání výkonnost. Aby snížila své ztráty např. o stokorunu, znemožňuje v soukromém podnikání výdělek 1000 Kč. Příkladem tohoto procesu je situace československé automobilové dopravy a všeho, co na ni závisí.“

Baťovy závěry potvrzuje i web NeuroRestart.cz, který uvádí nevýhody státních podniků.

1) Byrokracie: Větší administrativní struktura může vést k pomalejšímu rozhodování a neefektivnosti.

2) Politizace: Politické vlivy mohou někdy narušovat obchodní rozhodnutí, což může mít dopad na celkovou výkonnost podniku.

3) Nižší konkurenceschopnost: Soukromé firmy mohou být často flexibilnější a inovativnější než státní podniky, což může vést k nižší konkurenceschopnosti.

4) Finanční zátěž: Pokud se státní podniky dostanou do ztráty, může to mít dopad na státní rozpočet a tím i na daňové poplatníky.

Jan Baťa se samozřejmě nespokojil pouze s pojmenováním nedostatků, ale navrhuje i řešení. Mezi ně patří i omezování byrokratických překážek v podnikání, ale hlavně.

„Ponechati občanskému podnikání, výrobu a vykonávání služeb, jež dovede konat lépe než stát, a s prospěchem pro stát (placením daní) i veřejnost (lepšími mzdami a výhodnějšími cenami).

Pronajati nevýnosné státní a veřejné podniky občanským podnikatelům při současné smluvní záruce, že budou respektovati vážné státní a veřejné zájmy.“

Ne všechno z Baťovy éry platí, tak například penzijní systém už je někde jinde. Jasně však doložil výhody soukromého podníkání nad činností státních firem. Ty často hospodaří mizerně ve stylu po nás potopa a on to za nás někdo zaplatí.

Soukromý podnikatel si nemůže dovolit zaměstnávat pracovníky, které nepotřebuje, nemůže si dovolit nakupovat předražený materiál. Pracovníky zaměstnává a platí podle jejich schopností, nikoliv podle platových kvalifikačních tabulek, které ve státní správě neumožňuji dát práci schopnému fachmanovi jen proto, že nemá maturitu a pořádně ho zaplatit, jelikož tomu brání platové tabulky.

Čtyřicet let socialismu nás přesvědčilo, že je to systém neefektivní, rovnostářský, který ubíjí tvůrčí schopnosti člověka. Státní veřejné vlastnictví není schopno v otevřené soutěži konkurovat privátnímu, a místo slibovaného ráje vede akorát k zchudnutí všeho obyvatelstva. To už věděl Jan Baťa a platí to i v nynější době. Proto nápady hnutí Stačilo s převahou komunistů, které nabízí masivní znárodňování, tedy spíše sprostou loupež soukromého vlastnictví, jsou cestou k ekonomické katastrofě.

Zdroje:

Jiří Stříbrný: Těžký život dobrodruha - Euro.cz

Státní Podnik: Co To Je A Jak Funguje V ČR? » NeuroRestart.cz

Budujme stát pro 40 000 000 lidí, J. A. Baťa, vydal Marek Belza, Krásná Lípa 2013