Zločinný rudý návrh na zdanění církevních restitucí nemá šanci projít

Komunisté podporovaní hnutím ANO a extremistickou SPD chtějí zdanit náhrady, které stát církvím vyplácí za ukradený církevní majetek. Tento nesmysl by však byl protizákonný a jedná se o pouhé šíření nenávisti.

Ostatně na nenávisti, závisti a vůbec nejhorších lidských vlastnostech je založena celková myšlenka komunismu. „Podívej se, co má Tvůj soused, jako vilu, jaké auto, jakou chatu a ty nemáš nic. To se musí změnit.“ hlásají soudruzi. Co na tom, že jeden soused je pracovitý a druhý lempl. Ideálním řešením podle komunistů je schopným a pracovitým jejich majetek brát a flákačům dávat.

KSČM je zločinecká organizace a opakovaně to dokazuje. Jestliže zloděj, v tomto případě komunisté, hlásá, aby okradený musel za náhrady za ukradený majetek platit daně, je to chucpe. Toto je přesně vystižená nesmyslnost zdanění církevních restitucí. „To je ovšem nesmyslný a zlý nápad. Vysvětlím na jednoduchém příkladu proč. Zloději vykradou byt. Majitel ho měl pojištěný a dostal od pojišťovny náhradu sto tisíc korun. Nyní by však přišel stát a onomu vlastníkovi vzkázal, vašich je jen sedmdesát tisíc korun a zbytek nám odevzdáte na daních. Něco takového by přece bylo postavené na hlavu. Ale tuto hloupost nyní chtějí ANO, KSČM a SPD uzákonit,“ řekl europoslanec Tomáš Zdechovský v komentáři na webu Forum 24.

Předseda Senátu Milan Štěch ač sociální demokrat, se chová v tomto případě rozumně. Upozornil na důležitý fakt, kterého si šiřitelé nenávisti v České republice nevšimli. Bez dohody s církvemi nelze na církevních restitucích nic měnit a čeští moravští biskupové už vzkázali, že tato záležitost je pro ně uzavřená kapitola.

Já bych to přirovnal k této situaci. Sjednám s druhým člověkem smlouvu, ve které se on zaváže, že mně zaplatí za škodu, jež mně způsobil. Oba ji podepíšeme, ovšem on si později vzpomene, že mně vlastně dal moc peněz a bude chtít část zpátky. A já ho odešlu někam a vůbec se s ním nebudu bavit.

Nyní přiblížím vznik církevního majetku, tak jak jej popsal ve své publikaci vydanou už dříve Občansky institutem Mojmír Kalný. Katolická církev se rozhodně nezmocnila majetku zabaveného protestantům po bělohorské bitvě v roce 1620, jak lžou různí neználkové, ale legálně jej její subjekty nabyly daleko dříve.  

Ve starověku a středověku bylo zcela běžné, že panovníci, šlechtici a města stavěli na svých pozemcích kostely a fary. Podle germánského práva, kterým se naše země řídily, budova patřila majiteli pozemku. Ve střední Evropě se církev dostala do područí světských feudálů, a tak byla na svých pánech hmotně závislá. Tímto neblahým stavem církve se r. 1139 zabýval 2. lateránský koncil. Na základě jeho usnesení se podařilo dosáhnout změny. Postupně se vlastnictví kostelů a far během dvanáctého a třináctého století převádělo v tzv. patronátní právo. To v praxi znamenalo, že dosavadní majitelé církevních staveb právně uznali, že se vlastníkem těchto staveb stává církev a oni přebírají čestnou povinnost přispívat nadále na jejich údržbu. Tím si ponechali vliv na jmenování duchovních správců. Převod se bezezbytku podařil a od doby, kdy byl za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) zaveden zápis pozemkového vlastnictví v zemských deskách, nalézáme doklady o tom, že vlastníkem byla církev. Církví se zde myslí jednotlivé církevní subjekty, jako jsou biskupství, kapituly, farnosti atd. Nejčastěji byla jako vlastník uváděna místní církev (obvykle v podobě kostela, záduší, obročí apod.) Toto praktické středověké opatření umožňovalo oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve a zajistit tak jeho předávání na další generace.

Zámožní věřící darovali církvi pozemky na udržování kaplí, kostelů nebo podporu působení řádů. Peněžními dary podporovali stavby a chod různých církevních institucí. Také věřící od počátku církve přinášeli při mši osobní příspěvky (sbírky), které měly ze začátku naturální podobu a později se přeměnily v peněžní formu. Velmi časté byly dědické odkazy bezdětných zámožných věřících. Církev mimo to z výsledku hospodaření a z peněžitých darů kupovala nemovitosti. V Čechách byl zdrojem financí například trvalý příjem ze státní pokladny jako odškodnění za nevrácení církevního majetku po bitvě na Bílé hoře (formou podílu z cla z dovozu soli). Tehdy neobvyklé finanční řešení přijal panovník proto, aby se nemusela řešit složitá restituce církevního majetku, ztraceného za husitských válek, pro neochotu nových majitelů církvi ho vrátit. Církevní právo dříve na církevních představitelích žádalo, aby bylo církevní jmění pokud možno uloženo v nemovitostech, proto dochází k zakoupení nových statků.

Tvrzení, že církev získala svůj majetek z pobělohorských konfiskací, není opodstatněné. Tento argument se přesto používá k zpochybnění legitimity a čestného nabytí církevního majetku.

O tom, že církev byla právoplatným vlastníkem svého majetku, nepochyboval ani československý stát při provádění pozemkové reformy v r. 1919, jakkoliv byl protikatolicky naladěný. Patronátní práva během staletí postupně zanikala, ale mnoho jich existovalo ještě v době února 1948. V rámci úsilí o plné podřízení veškeré církevní činnosti státu převzaly na sebe československé státní orgány zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností všechny dosud existující patronáty ustanovením § 11 zmiňovaného zákona: "Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát."    

http://forum24.cz/zdaneni-cirkevnich-restituci-by-bylo-statni-zlodejinou/