Žije se nám lépe než za socialismu

  Stále opakované nářky nad tím, jak se mám špatně, jsou takovým našim národním folklórem. Nedávno jsem měl sraz se spolužáky z břeclavské průmyslovky, pětadvacet let po maturitě, však to znáte. Nikdo z nich netře bídu s nouzí se a jsme na tom rozhodně líp, než naši rodiče. Navíc spolužačka, do které by to nikdo neřekl, dokázala, že když se člověk snaží, tak se má dobře.                                     

Maturitní třída, to už je řekneme určitý sociální vzorek společnosti. Jelikož jsme byli drážní škola, tak mnoho spolužáků pracuje u Českých drah za docela slušné platy, někteří se chytli ve státním sektoru, pár jich podniká, ale všem se celkem daří. Jejich děti studují vysoké školy a  neslyšel jsem, o tom, že by to někteří finančně neutáhli. Povídali jsme si o všem možném, došlo i na cestování, tak ten byl v Turecku, ten ve Skandinávii, ta žila nějaký čas v Kanadě atd.. To, že můžeme cestovat a cestujeme, považujeme za normální.

Moje máma měla podobnou sešlost v roce 1985, a ona a jeji spolužáky si mohli o takových o něčem takovém jenom snít. Rumunsko, Bulharsko, někdy Jugoslávie, to byl jejich svět. Ten, kdo se dostal do tehdejšího západního Německa, byl mezi ostatními středem pozornosti.

Stále mám před sebou svoji spolužačku, říkejme ji třeba Pavla, protože jeji skutečné jméno by nikomu stejně nic neřeklo, daleko důležitější je, že mně mile překvapila. Takže Pavla udělala maturitu až na druhý pokus a ve škole nebyla žádnou hvězdou. Jenomže pak na sobě začala tvrdě pracovat, rvala se životem, na nějaký čas odjela do Anglie, naučila se perfektně anglicky a v současné době je jednatelkou vinařské firmy. To, že si žije skvěle, snad ani nemusím připomínat. Její osud je důkazem toho, že když se chce, tak to jde. Nikdo z naší třídy, by tohle u ní nečekal. Vytknout jí není co, nic zlého neudělala, úspěchu dosáhla vlastní pílí a houževnatostí. Jenomže zdejší rudí flákači budou raději věnovat energii nenávistným reakcím a nadávat na celý svět, že je nespravedlivý. To, že, pokud jsou nespokojeni, by měli se sebou něco udělat, je ani nenapadne.

Víte, ono i za minulého režimu tady byli lidé, kteří na tom byli materiálně špatně a rovněž ti, kteří si nemohli dovolit dát děti na vysoké školy a ještě hůře: Byli tady talentované děti, kterým bylo znemožněno vysokoškolské studium.

Uvedu příklad z knihy-deníku brněnského spisovatele Čestmíra Jeřábka V zajetí stalinismu. Ten přesvědčivě dokazuje, že socialistické Československo nebylo žádným rájem. Píše například  o tom, že v padesátých letech  prudce stoupla zločinnost, a v roce 1954 měl dokonce měl podle něho jeden člověk v České u Brna zemřít hlady. Rozdíl je v tom, že za komunistů noviny psaly o úspěšném budování socialismu a nikoliv o vážných problémech. Existovaly striktní stranické zákazy na určitá témata, jako třeba na informace o katastrofálním stavu ovzduší v severních Čechách, a ta byla pro sdělovací prostředky tabu.

A nejcennější je to, že přes všechnu postsocialistickou bídu, žijeme ve svobodě a lidé už nemusí do vězení jenom za to, že si dovolí vyvěsit transparent odsuzující sovětskou okupaci v roce 1968.