Železniční nehody fakt nepřišly až po roce 1989

Ony tady byly i za komunistů a ve dvou případech dokonce při nich zahynulo přes sto lidí. Čili následky daleko horší než v současnosti. Jenomže média o takových kauzách tenkrát moc psát nesměla.

Podle reakcí některých lidí na nedávnou tragickou železniční nehodu u Milavče na Domažlicku, při níž zemřeli tři lidé, to vypadá jakoby to v předchozí éře za socialismu byla na dráze selanka. To ovšem není pravda, i v té době docházelo k železničním neštěstím a s daleko vážnějšími následky než v současnosti.

Na počet obětí vede střet dvou osobních vlaků 14. listopadu 1960 u stanice Stéblová na trati Hradec Králové – Pardubice, při kterém přišlo o život 118 lidí. Srážku zavinili strojvedoucí a vlakvedoucí osobního vlaku z Liberce do Pardubic taženého parní lokomotivou, který ve Stéblové čekal na křižování s motorovým osobním vlakem jedoucím z Pardubic do Hradce Králové. Zničehonic však vyjel na trať, aby o pár kilometrů dál doslova rozdrtil soupravu motoráku. Strojvedoucí páry se při vyšetřování hájil tím, že viděl ve Stéblové, jak mu nějaký člověk dává na konci vlaku zeleným světlem signál k odjezdu. Myslel si, že je to výpravčí, kterého však pro mlhu a nízkou viditelnost bezpečně nepoznal. Skutečný výpravčí však důrazně popřel, že by něco takového udělal, soud obranu mašinfíry neuznal a poslal jej na několik let do vězení.

Smutnou stříbrnou příčku drží železniční neštěstí v Šakvicích na Břeclavsku s více než sto oběťmi na životech. Stanice Šakvice se nachází na hlavní dvojkolejné trati Brno-Břeclav, která je součástí klíčové spojnice mezi Prahou a Bratislavou. V tomto případě 24. prosince 1953 narazil rychlík jedoucí z české do slovenské metropole zezadu do osobního vlaku Brno-Břeclav, který stál ve stanici. Viníkem byl strojvedoucí rychlíku, který před Šakvicemi projel návěstidlo v poloze stůj a v předchozí stanici Vranovice nereagoval na pokyn výpravčího, aby zpomalil.

Historie zaznamenala i další nehody, při kterých zemřely desítky lidí. Při srážce rychlíku s autobusem v Podivíně u Břeclavi 21. prosince přišlo o život 45 lidí. Nehodu zavinil signalista, který z nepochopitelných důvodů zvedl závory, ač se k přejezdu blížil vlak. V Řikoníně pak 11. prosince 1970 vrazil na dvojkolejné trati Brno – Havlíčkův Brod mezinárodní expres Pannonia do vykolejených vozů nákladního vlaku, do něhož předtím zezadu vrazila lokomotiva, stojícího před vjezdovým návěstidlem. Nehodu zavinila hláskařka hlásky Níhov, která pustila elektrickou lokomotivu na obsazenou trať, aniž předtím dostala odhlášku od výpravčího z Řikonína. Ten však mohl zmírnit dopady střetu a zastavit expres ve stanici Řikonín, protože hláskařka si uvědomila svoji chybu a výpravčímu v Řikoníně na ní upozornila telefonicky. Zemřelo tehdy 35 lidí.

V osmdesátých letech jsem pracoval u Československých státní drah a měl přístup k drážním věstníkům určených pouze pro drážní pracovníky. Z nich vím, že nehod na železnici nebylo málo a rovněž projetí návěstidel zakazujících jízdu nepatřilo k neobvyklým událostem.

Je tady však jeden velký rozdíl. Zatímco v současnosti je veřejnost o železničních nehodách podrobně informována, za komunistů tomu tak nebylo. Zprávy o srážkách vlaků s lidskými oběťmi se objevovaly v novinách někde na zadních stranách, byly krátké a neopakovaly se. To není jak nyní, kdy neštěstí v Milavči zaplní první tři stránky deníků a novináři z nich žijí mnoho dalších dnů. Po tragédií v Stéblové dokonce přišel rozkaz komunistických bossů médiím, že se o něm nesmí moc šířit, protože by to mohlo podlomit důvěru obyvatelstva v socialismus. Mlžilo se i o střetu v Šakvicích. V novinách se psalo, že viníky jsou strojvedoucí a topič z bratislavského depa, kteří v Praze prý místo odpočinku nakupovali vánoční dárky a pak na lokomotivě usnuli. Stop. Nyní nastupuje uvedení události na pravou míru. Pravdou je, že strojvedoucí s topičem skutečně usnuli, ovšem ne kvůli nákupu dárků, ale proto, že na lokomotivě popíjeli víno a těžce se opili. Pro komunisté lhali i v takových případech, je jen těžko pochopitelné.

Čili o železničních nehodách se za socíku moc nemluvilo, páč pracující měli radostně tvořit lepší zítřky a nebylo správné je zatěžovat takovými negativními záležitostmi. A o pouhém projetí návěstidel na červenou se už nepsalo vůbec. Přece, když se vlastně nic nestalo, tak proč zbytečně zneklidňovat veřejnost.