Zaostalý Sovětský svaz byl kolosálním podvodem lidstva

Daleko víc slz než radosti, a ještě lépe onen výrok amerického prezidenta Ronalda Reagana - říše zla, to je přesná charakteristika Sovětského svazu, jehož nynější dvacáté výročí rozpadu v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Nabízím pár postřehů o skutečném životě v této zemi, nikoliv vylhané nesmysly zveřejněné například v nepovedeném díle O zemi, kde zítra již znamená včera z pera českého komunisty Julia Fučíka. Tento stát trvale něco jiného hlásal a něco jiného činil, čili byl založen a existoval na podvodu a lži. Důkazů je více než dost.

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl minimálně stejným zločincem jako nacista Adolf Hitler!

Samotné tvrzení o státu dělníků a rolníků bylo mimo realitu. Jak trefně poukázal Tomáš Garrigue Masaryk, bolševici v Rusku svrhli cara, ale zachovali carismus. Chudí zůstali, akorát carské bojary nahradila rudá vrchnost. Jinak se nezměnilo nic a dělníci s rolníky dál žili v obrovské chudobě.

Přepych komunistů, bída většiny

Další sovětskou lží byla údajná péče o chudé a vyrovnávání tzv. třídních rozdílů. To vyvrací spousta děl ruských autorů. Tak například v knize Mechlis Jurij Rubcov přibližuje přepychový život komunistického funkcionáře a Stalinova poskoka Lva Zacharoviče Mechlise. Ten bydlel s rodinou v přepychovém čtyřpokojovém bytě v centru Moskvy a v létě třiadvacátého roku poslal svoji ženu na chatu do Stříbrného Boru - luxusního letoviska, kde, jak Rubcov výstižně napsal, starou šlechtu vystřídala nová.

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji ale hladověli a po milionech umírali. Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“

Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“

Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo….Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Hospodářský vzestup za cara, krach za bolševiků

Pravdou je, že Rusko zažilo mohutný hospodářský rozkvět za cara Mikuláše II. a zvláště po roce 1907, kdy se předsedou vlády stal osvícený Pjotr Arkadjěvič Stolypin. Například těžba uhlí se v letech 1905 až 1913 téměř zdvojnásobila, výroba železa vzrostla o třetinu a délka železnic dosáhla před I. světovou válkou více než 70 tisíc kilometrů. Slibný ekonomický vývoj však přerušily zavraždění Stolypina v roce 1911 a zvláště pak celosvětový válečný konflikt o tři roky později. Dá se však říct, že hospodářský růst byl stejný, jak později v třicátých letech s tím rozdílem, že za cara nebyli k dispozici otroci z gulagů.

Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h….

Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovni některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět…“

V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jenom blátivá polňačka, a za dešťů musel kolchozní nákladní auta doprovázet pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.

Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.

Svoboda v podání Stalinově

Sovětský svaz hlásal navenek také právo národů na sebeurčení, a jedním z prvních bolševických zákonů byla deklarace práv národů Ruska. SSSR byl ovšem ve skutečnosti žalářem národů a koloniální mocností, ve kterém Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Z mládí si pamatuji, jak pomalu na každém rohu bilo do očí heslo: „Sovětský svaz, náš vzor.“ To ovšem dokazovalo jenom lež, hloupost a servilitu našich komunistů. Slovo vzor pro mně znamená někdo nebo něco z čeho si mohu vzít příklad, čemu se přiblížit, co stojí za to následovat. Zaostalý SSSR v mnoha oblastech na úrovni rozvojových zemí to však nebyl ani náhodou.