Za podíl na vyhození Grebeníčka se vůbec nestydím

Kdysi jsem se tak nějak podílel na odchodu Miroslava Grebeníčka z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jestliže jsem měl někdy o svém jednání pochybnosti, po vystoupení tohoto bolševického darebáka v minulém týdnu v Poslanecké sněmovně vím jedno, udělal jsem dobře a udělal bych to zase.

Bylo to někdy na začátku devadesátých let, když se na seznamu vyučujících z oboru historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity objevilo i jméno Miroslav Grebeníček. To, že by měl tento echtbolševik a syn estébáckého vraha, kterého pomáhal krýt před spravedlností, veřejně působit před studenty mé milované Alma Mater mně hnulo žlučí. Se spřízněnými dušemi studentskými jsme se domluvili na rázných protiakcích v případě, jestliže by dotyčný soudruh měl drzost vystupovat před studenty. V plánech byl bojkot přednášek, případně okupační stávka apod., razance protestů by se stupňovaly.

Navštívil jsem proto tehdejšího děkana fakulty profesora Jaroslava Mezníka a řekl mu, že studenti historie nemají zájem, aby jim vykládal nesmysly soudruh Grebeníček a tuto možnost ani nehodlají připustit. On mně ujistil, že s jeho přednáškami se nepočítá a dotyčnému to osobně sdělil. Avšak s fakulty ho prý jako poslance vyhodit nemůže. Grebeníček to podle Mezníka tehdy sám uznal a po nějakém čase nakonec i dobrovolně opustil fakultu. Je jasné, že tomu pomohl i tlak většiny slušných studentů.

Upřímně řečeno, pro odchod docenta Grebeníčka hovořila i jeho mizerná odborná úroveň. On vlastně žádným historikem není a nebyl. Před Listopadem působil na fakultní katedře marxismu a leninismu a je autorem jedné mizerné publikace ve které dehonestuje západní protinacistický odboj, konkrétně londýnský parašutistický výsadek Clay Eva.

A jestli jsem měl někdy jenom malé výčitky za svoje protigrebeníčkovské tažení, tak nyní vím jistě, kdykoliv bych si jej znovu zopakoval s pocitem dobře odvedené práce.

Tento podlý bolševik po tom, jaké zrůdnosti předvedl minulý týden v Poslanecké sněmovně při jednání o přeměně bývalé uherskohradišťské věznice v muzeum svědomí, které by připomnělo tamní vězněné a mučené oběti komunistického režimu, si žádné ohledy nezaslouží. Se zlem se nejedná v rukavičkách!