Za nehody na železnici mohou lidská selhání, ale komunisté k nim výrazně přispěli

Antonín Zápotocký neblahé paměti kdysi pohrdlivě prohlásil, že železničáře může dělat každý a výsledky se brzy dostavily. Špatná personální politika a uvolnění kázně v železniční dopravě způsobily prudký nárůst drážních nehod.

K tomuto článku mě přiměla úvaha autora Libušky na medium.seznam.cz o železniční nehodě v Deštnici v roce 1966, kdy na přejezd s otevřenými závorami vjela nákladní tatrovka s asi padesátkou studentů. Vrazila do ní lokomotiva a deset studentů přitom zemřelo. Za tímto neštěstím byla nevraživost dvou železničářů, kteří se nesnášeli. Závorář Josef Kostka odešel 2. května ze závorářského stanoviště už v 17. 30 zadním vchodem, aby se s kolegyní nastupující noční směnu vůbec nepotkal. Také ji neřekl, že na trati je zpožděná lokomotiva od zpožděného osobního vlaku. Kostka to nezapsal ani do provozní knihy a závorářka Marie Hajná po příchodu na stanoviště tak předpokládala, že mašina už dávno projela.

Praxe je taková, že výpravčí před jízdou vlaku dává tzv. předvídaný odjezd do sousední stanice, u kterého musí být všichni zaměstnanci, jichž se to týká, hradlaři nebo hláskaři a především závoráři. Pokud se výpravčímu neozve závorář a nepotvrdí mu, že zprávě rozuměl, tak ten musí příslušný vlak zpravit rozkazem o Opatrné jízdě (OP), v nichž nařizuje strojvedoucímu, aby jel přes přejezd opatrně, protože závory nemusí být stažené. V tomto případě jel vlak plnou rychlostí, takže lze předpokládat, že závorář Kostka o vlaku věděl, ale nezapsal jej a střídající zaměstnankyni informaci o něm nepředal. Kdyby o něm nevěděl od výpravčího, tak ten by v takovém případě byl prohlášen za původce nehody. To se však nestalo a hlavním viníkem byl právem označen závorář Kostka, který později spáchal sebevraždu.

Viníkem v takových případech bývá lidské selhání a ta se dějí v každé době, protože člověk je tvor nedokonalý a omylný. I za první republiky docházelo k železničním nehodám, jenomže za rudé diktatury se situace výrazně zhoršila.

Nyní taková vzpomínka na mé mládí studenta železniční průmyslovky. Starý pan Šultés dělal výpravčího v Brně – Králově Poli. Já měl štěstí, že mě zaučoval v roce 1980 na praxi. Jednou za ním přišel nějaký jeho kamarád, také železničář a starší pán, a povídali si. Najednou on řekne: „Musím Ti říct takovou perličku, náš přednosta mně řekl,“ tak máme nového posunovače. A já na něj, no a kde je, já tady nikoho nového neviděl. A přednosta na to, no, né, on je ještě v base, ale už nám to podepsal, za tři měsíce ho pustí a pak k nám nastoupí.“ A pan Šultés z toho byl špatný: „No to jsme to dopracovali, tak my už děláme nábory v kriminále,“ posteskl si. Za nějaký čas se se mnou zase bavil a povídá, „podívej Honzíku, já nastoupil na dráhu v osmatřicátém po absolvování reálného gymnázia. Ještě jako mladý adjunkt, když jsem šel po ulici v železničářské uniformě, tak sousedka říkala své malé dcerce, „toho pána pozdrav, ten je od dráhy.“ Jo tenkrát dráha měla zvuk, my železničáři byli váženými občany a jako mladí kluci vyhledávané partie pro děvčata. My jsme tenkrát byli elita. Tehdy neexistovalo, aby se na dráhu přijímali kriminálníci jako teď, i ten poslední mazač výhybek musel mít za první republiky čistý trestní rejstřík. Dneska berou každého a podle toho také vypadá. Dráhy příšerně upadly.“

To byl zásadní rozdíl! Za první republiky musel mít každý, kde chtěl pracovat na dráze, čistý trestní rejstřík. To byla nepřekonatelná podmínka, skutečně i takový mazač výhybek musel být absolutně bezúhonný. Tehdy zkrátka platilo, že kriminálníci na dráhu nepatří. Po nástupu komunistů k moci však nastal radikální obrat a dráhy braly pomalu každého. Po nejhorším železničním neštěstí u nás v roce 1960 u Stéblové se dokonce ozvaly i některé drážní základní organizace KSČ, které poukázaly na fakt, že železničáři se často stávají lidé, které jinde pro jejich neschopnost nechtějí a to vede k takovým důsledkům.

Je fakt, že po únorovém puči v roce 1948 nastaly ve vedení Československých státních drah masivní čistky a to i na nižších úrovních, například přednostů stanic a dep. Vyházeni byli odborníci a nahrazeni neschopnými jedinci s rudou knížkou. To výrazně přispělo k úpadku morálky a kázně na železnici. Všiml si toho rovněž spisovatel Čestmír Jeřábek, který v knize V zajetí stalinismu napsal, že tragická železniční neštěstí jsou prakticky na denním pořádku.

Neumím si představit, že by za první republiky těžce opilý strojvedoucí zavinil nehodu jako v roce 1953 v Šakvicích nebo, že by si závoráři nepředali směnu jako v Deštnici. Kvalita železničářů před rudou totalitou byla výrazně vyšší než za ní. Takže ano, po nástupu komunistů se poměry na dráze jejich vinou výrazně změnily k horšímu.

Zdroje:

Vývoj železničního práva v českých zemích

bakalarska_prace_Archive (5).pdf

DPTX_2010_1__0_266413_0_94026.pdf

130319167.pdf

Železniční nehoda u Šakvic – Wikipedie

Železniční nehoda v Deštnici – Wikipedie

Rekviem za červené čepice | Česko | Lidovky.cz

Deštnice 1966: Banální hádka dvou železničářů připravila o život deset studentů - Médium.cz

Milan Jelínek, Tragédie u Stéblové, vydala Bartošova tiskárna, Hradec Králové 1996

Čestmír Jeřábek, V zajetí stalinismu, nakladatelství Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, Brno 2008