Za císaře pána volili jen plátci daní, nebylo to vůbec nespravedlivé

Tehdy se totiž vyznávala filozofie, že čím člověk platí větší daně, tím je zodpovědnější a pro společnost významnější. A tak největší daňoví poplatníci volili v habsburské monarchii po roce 1861 nejvíc poslanců.

Ti, co daně neplatili, volit nesměli. Historik Luboš Velek vysvětlil volební systém za Rakouska nebo později za Rakouska- Uherska na webu cesky.radio.cz takto. „Byla to taková zásada klasických liberálů 19. století, kteří vázali politické právo na majetek, neboť argumentovali tezí, že o politice, to znamená o rozdělování daní, mají rozhodovat jenom ti, kteří daně platí, respektive ti, kteří platí většinu těch daní. To znamená, že největší podíl na politice a na rozdělování hmotných statků měli mít právě ti nejbohatší, kteří teoreticky platili jejich největší část.“

Rozhodující tedy pro váhu volebního hlasu byla výše zaplacených daní. Klíčovým dokumentem pro zavedení volebního práva byl tzv. Únorový patent - ústava Rakouského císařství, kterou v únoru 1861 vyhlásil státní ministr Anton von Schmerling pro celé území habsburské monarchie. Registrovaní voliči tehdy volili pouze do zemských sněmů a poslanci zemských sněmů následně zvolili své zástupce do Říšské rady. Teprve v roce 1873 byla zavedena přímá volba do dolní komory rakouského parlamentu.

Dá se říci, že Rakousko-Uhersko, hlavně tedy jeho předlitavská část, se po vydání prosincových zákonů v roce 1867 stalo poměrně svobodnou, liberální a demokratickou zemí. Volit sice nemohli všichni obyvatelé, důležité však je, jestli existovala rovnost šancí? Do určité míry ano, například po roce 1848 se už majitelem deskového velkostatku, tedy takového, který byl zapsaný v zemských deskách, mohl stát každý. Do té doby bylo jejich vlastnictví vyhrazeno pouze šlechtě.

Voliči byli rozdělení do tří později do čtyř volebních kurií. V té nejvýznamnější velkostatkářské mohli volit právě majitelé již zmíněných deskových statků, kteří ročně platili minimálně 250 zlatých na přímých daních. Zvláštností je, že v této kurii jako jediné mohly volit i ženy, které jinak až do roku 1919 volební právo neměly. Nikoliv však přímo, pouze prostřednictvím mužů tzv. zplnomocněnců. Suma 250 zlatých nebyla malá a hůře placení dělníci si tyto peníze nevydělali ani za rok. Další volební kurie tvořily městská, rozdělena na dvě části městskou a obchodně živnostenskou, a venkovská. Zatímco do všech ostatních kurií se volilo přímo, ve venkovské byli zvoleni nejdříve volitelé, kteří pak odevzdali hlasy voleným kandidátům. Od roku 1873 se pro volby do Říšské rady rozdělila městská kurie na dvě samostatné, městskou a obchodně živnostenskou. Volit mohli jen mužové starší 24 let (hranice tehdejší plnoletosti), kteří měli zároveň volební právo do obce, v níž museli bydlet nejméně rok a platili minimální přímé daně. Jejich výše činila zpočátku 10 zlatých ročně, později byla snížena až na 4 zlaté ročně. Bez majetkového omezení mohli volit pouze absolventi vysokých škol.

Podobně tomu bylo i u obecních voleb, kde byli voliči rozdělení podle výše placených ročních daní do tří, v případě malých obcí do dvou volebních tříd.

Dejme tomu, že docházelo k jisté nevyváženosti. Například v komunálních volbách v Českých Budějovicích vítězili pravidelně až do roku 1918 Němci, přestože tvořili menšinu obyvatel, jenom byli bohatší a platili více peněz na daních. Nicméně pravidla platila pro všechny stejně, žádná národnost při nich nebyla diskriminována.

Ano, tehdy až na zmíněnou výjimku nemohly volit ženy, což byla diskriminace. Nicméně to byla záležitost vývoje. Ženy postupně volební právo získaly v drtivé většině zemí, a to je dobře. Ovšem princip, že volit mají pouze lidé vzdělaní, zodpovědní a pracovití, není zase tak od věci. Vzpomínám si na to v situacích, když někdo plácne cosi ve stylu: „hodím to Sládkovi, alespoň bude sranda.“ Sládek sice kromě destrukce nic nepředvedl, ale prý byla „sranda“.

Rakouský volební systém do roku 1907, kdy se uzákonilo všeobecné volební právo pro volby do Říšské rady, nebyl vůbec špatný. Nenabízel všem stejné šance, ale rovný přístup k šancím ano. Nikdo nebyl diskriminován dopředu kvůli své národnosti, svému sociálnímu postavení či svému náboženskému vyznání a kvůli tomu vyloučen z voleb. Pořízení deskového velkostatku nebylo nikomu zakázáno a každý mohl platit minimální daně. Donutit voliče k jisté zodpovědnosti je správné. Pro většinu profesí se vyžaduje nějaká kvalifikace, pro účast ve volbách by to mělo být stejné. Ti, kteří akorát fňukají nad tím, jak se jim špatně vede, jsou líní a neschopní, nesplácí dluhy, neplatí daně (výjimky senioři, matky doma s dětmi apod.) byli odsouzeni úmyslný trestný čin, jsou v exekucích atd., by měli být z voleb vyloučeni.

Zdroje

České země v 19. století I., Milan Hlavačka a kolektiv, vydal Historický ústav AV ČR, Praha 2016

Velké dějiny Zemí koruny české XII., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 2012

Slovník českých dějin, Libor Vykoupil, nakladatelství Georgetown, Brno 1994

Historie parlamentarismu a české ústavnosti

Volby a předvolební kampaně za Rakousko-Uherska | Radio Prague International

https://hradec.rozhlas.cz/jak-se-v-roce-1870-volilo-do-ceskeho-zemskeho-snemu-jaka-platila-pravidla-a-9315176

20/1861 ř.z.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anorov%C3%A1_%C3%BAstava