Za císaře pána rozhodovali o tom, kdo povede obce, hlavně ti nejbohatší

Ti, co platili nejvyšší daně, měli v komunálních volbách za habsburské monarchie nejsilnější hlasy a výrazně tak určovali složení obecních zastupitelstev. Systém však dopředu nikoho nediskriminoval.

K moderní místní samosprávě nakročilo Rakouské císařství po definitivním zrušení poddanství včetně robotních povinností v září 1848. To znamenalo rovnost lidí před zákonem, v právech a povinnostech. Došlo také k radikální změně v státoprávním uspořádání, kdy skončilo vrchnostenské zřízení, které nahradila moderní státní správa s nezávislými soudy a obce se staly suverénními základními články státu. Jak uvádí Vít Procházka na webu iurium.cz, první pravidla řešící obecní problematiku uzákonilo tzv. Stadionovo obecní zřízení vydané 20. března 1849. Začínalo tezí „základní tvrzí svobodného státu je svobodná obec“.

Panské úředníky tak vyměnili volení zástupci lidu. Obecní volby se podle zákona obecním zřízení z roku 1862 konaly jednou za tři roky. Registrovaní voliči volili 8 – 36 zastupitelů do obecního výboru podle počtu obyvatel. Z výboru bylo zvoleno užší vedení tzv. obecní představenstvo, které tvořili minimálně starosta a dva radní, maximálně však třetina zastupitelů.

Volit obecní samosprávu mohli pouze muži starší 21 let, kteří měli v dané obci tzv. domovské právo, nebyli trestné stíháni a odsouzeni za úmyslné trestné činy. Před volbami se vytvořil seznam voličů splňující výše zmíněné podmínky. Jiní až na výjimky, které uvádí Vít Procházka, volit nesměli. Nezávisle na daňovém odvodu volebním právem disponovala tzv. honorace. Zákon, přesněji jeho prováděcí zemská verze, čestné (honorární) postavení přisuzoval státním úředníkům, úředníkům zemských a veřejných fondů, duchovním státem uznaných křesťanských církví v duchovenské správě, rabínům židovských náboženských obcí, nositelům doktorského titulu z některé rakouské univerzity, představeným a vyšším učitelům obecných škol, ředitelům, profesorům a učitelům na středních školách a vyšších učilištích.

Voliči byli rozděleni do tří (v malých obcích do dvou) volebních sborů podle výše placených přímých daní. Zařazení voličů do jednotlivých sborů probíhalo tak, že se sečetl celkový objem zaplacených daní v dotyčné obci, vydělil se třemi, a ke každé třetině se přidělili plátci daní. V prvním sboru byli ti největší plátci daní, kteří odváděli třetinu z celkové sumy, ve druhém sboru ti střední, a ve třetím, který býval nejpočetnější, pak ti nejmenší plátci daní.

O tom, kolik peněz bylo nutné platit na daních pro zařazení do jednotlivých volebních sborů, rozhodovalo bohatství obyvatel v konkrétní obci či městě. Například, jak uvedla ve své bakalářské práci Iveta Vernerová, v Uherském Hradišti byli v prvním sboru zařazeni ti, kteří platili minimálně 60 zlatých přímých daní ročně, v druhém sboru pak 20 zlatých přímých daní ročně a ve třetím všichni zbývající. Kde žili bohatší lidé byly daňové kvóty vyšší, kde chudší, tak nižší.

Jak takové volby konkrétně vypadaly, uvedl historik Pavel Fabini v knize Fenomén Ringhoffer na příkladu tehdy samostatného Smíchova v roce 1861. V prvním sboru volilo 39 voličů, v druhém 46 voličů a ve třetím 599 voličů. Každý ze sborů vybíral 8 zastupitelů. Dohromady tedy bylo zvoleno 24 zastupitelů obecního výboru, kteří si zvolili obecní představenstvo složené ze starosty a čtyř radních. Smíchovským starostou se tehdy stal proslulý podnikatel František Ringhoffer.

Zvláštností tehdejších místních voleb byl institut čestných občanů, kteří mohli volit bez ohledu na odváděné daně v obci či městě, jež jim jej udělilo. Obvykle bývali přiřazeni k prvnímu či druhému voličskému sboru. Jak však uvádí Petr Kadlec v knize o německém politikovi a advokátovi Fritzi Plachkem, který byl v druhé polovině 19. století starostou moravských Hranic, tohoto institutu se běžně zneužívalo tak, že vedení města udělovalo čestné občanství těm, o nichž byl předpoklad, že je budou volit. Když stáli v čele Hranic Němci, čestné občanství bylo udělováno Němcům, když je pak vedení města na konci 19. století vystřídali Češi, tak zase byli jmenování čestnými občany Češi. Ani nepřekvapuje, že Češi, když ještě byli na radnici v opozici, tuto praxi silně kritizovali.

Tento volební systém pro obce platil až do konce Rakouska-Uherska v roce 1918. Teprve v roce 1919 přijalo Národní shromáždění Republiky československé zákon o obecním zřízení, který zavedl všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo i pro obecní volby.

Je také pravdou, že rakouský volební systém do obcí umožnil, aby až do konce monarchie mohli ve velkých městech jako Brno, České Budějovice, Jihlava, Ostrava nebo Olomouc vládnout Němci, přestože netvořili většinu obyvatelstva, a to z toho důvodu, že odváděli více peněz na daních a tudíž měli silnější volební právo.

Ze současného pohledu jsou takové volby nespravedlivé, ovšem v té době se to bralo tak, že o věcech veřejných měli rozhodovat hlavně ti, kteří dokázali být v životě úspěšní a platili daně. A čím vice peněz na nich odváděli, tím větší měli podíl na moci, protože se soudilo, že jsou zodpovědnější. Ostatně jak moc je zodpovědný člověk, který propije výplatu, neumí zabezpečit rodinu a chová se ve stylu, po mně potopa? I takový však má volební právo.

Zmíněný volební systém nebyl svým způsobem diskriminační, ale stanovil přísná pravidla pro účast ve volbách pro všechny občany bez rozdílu. Ano, volební právo tenkrát neměly ženy, což ovšem v té době bylo ve světě běžné. a ty by jej s velkou pravděpodobností později získaly i v rámci habsburské monarchie. Nikoho však z účasti na volbách dopředu nevylučoval kvůli jeho národnosti, náboženství nebo sociálnímu původu. Pouze bylo nutné platit daně a v tom nevidím nic špatného. Jsem přesvědčen, že práva také musí provázet povinnosti.

Zdroje:

Obecní zřízení v Čechách 1849-1919 - Iurium

Obecní volby v Uherském Hradišti do 1. světové války, Iveta Vernerová, Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta MU, Brno 2008

Slovník českých dějin, Libor Vykoupil, nakladatelství Georgetown, Brno 1994

Fenomén Ringhoffer, kolektiv autorů, Milan Hlavačka – Miloš Hořejš a kol., vydalo Národní technické muzeum, Praha 2021

Moravský advokát a politik Fritz Plachky, Petr Kadlec, nakladatelství Petr Mervart, Červený Kostelec 2022