Vyšetřování komunistické policie, jeden velký totální průšvih

Za dob totalitních jsme neměli policii, ale veřejnou bezpečnost tedy spíše nebezpečnost. Mám za to, že skuteční vrazi lupiči zloději atd. spravedlnosti v mnoha případech unikli a místo nich byli odsouzeni nevinní lidé. A to kvůli mizerné práci vyšetřovatelů a justice v komunistické éře. Soudruzi si z ÚV KSČ si přáli exemplární tresty pro zločince, a ti proto museli být dodáni za každou cenu, tedy i mučení.

Obvyklou vyšetřovací metodou soudruhů z „esenbé“ (tak se nazývali za komunistů policisté) bylo, když se přiznáš, tak to pro Tebe nebude tak zlé. To zažili mnozí, mezi nimi i moji blízcí. A nebylo neobvyklé, že se z obviněných přiznání jednoduše vymlátilo. Pozor, nejenom StB bila lidi při výsleších, násilí se používalo i při vyšetřování kriminálních případů.   

Jednou můj kamarád na chmelové brigádě v jisté vesnici na Žatecku popíjel po práci s kamarády a druhý den si jej zavolali policajti. A, že z obchodu ve vesnici kde bydleli, někdo ukradl z výlohy obchodu flašku rumu, a lidi tam prý viděli brigádníky. Tak se mu snažili vsugerovat, že kromě piva chlastali také rum, a když se přizná, tak se to vyřeší velice solidně. No, měl co, dělat, aby se ubránil, ovšem jiní takové štěstí neměli.

Další případ je ze stavby v Brně, kde otec zase jiného kamaráda dělal stavbyvedoucího. Na stavbě se ztratila míchačka (to za komunistů nebylo nic mimořádného, kradlo se všude o sto šest) , přijela hospodářská kriminálka, a nějaký kapitán vybídl „soudruha stavbyvedoucího“, aby jim dal na někoho tip. To on neudělal se slovy „jistě, já na někoho ukáži a vy to z něj vymlátíte. Nevím o nikom, kdo by to mohl být.“ Soudruzi policisté mu chvíli vyhrožovali, ale pak odešli. Celá akce skončila tak, že onen otec řekl chlapům, aby neblbli a míchačku vrátili. Ta nakonec byl druhý den zpátky a kauza skončila.

To ještě byly celkem úsměvné příběhy, jindy to bylo horší           

V březnu roku 1976 byl v Brně – Žabovřeskách přepaden poštovní vůz lupiči se samopaly a deset údajných zločinců ukradlo téměř 1 700 000 korun, což byla na tehdejší dobu velká suma. Problém je v tom, že ve vyšetřování bylo hodně nejasností, například svědci nebyli schopni poznat pachatele, a původně odsouzení podali po listopadu 89 stížnost pro porušení zákona. Jeden z nich později tvrdil, že ho esenbáci mlácením donutili k přiznání a při výslechu mu jeden z nich řekl, „tady ten pán ( ukázal na obraz soudruha prezidenta a šéfa rudé partaje Husáka), chce mít lupiče pod zámkem a ty se tedy přiznáš, aby byl spokojen.“ Je fakt, že uloupené peníze se nikdy nenašli.

Na tuto loupež mám vlastní humornou vzpomínku. Vraceli jsme se tátou a strejdou domů naši již tehdy starší Škodou 1202 (zvanou stejšn) domů a najednou před námi stála řada auta a policisté každé zastavovali. Náš již skoro veterán nebyl v nejlepším stavu a strejda řekl tátovi, „raději to otoč a jeď pryč.“ Tak se také stalo, a teprve později jsme se dozvěděli, že policisté nekontrolovali technický stav aut, ale pátrali po lupičích a prohlíželi auta, jestli v nich nejsou ukradené peníze nebo zbraně.

Další příběh ze Slovenska je hodně smutný a psal o něm Juraj Kušnierik pro sobotní přílohu Lidových novin Orientace. Jedná se o vraždu studentky medicíny Ludmily Cervanové z léta roku 1976, kterou lidé viděli naposled živou v bratislavském klubu Unic. I tady bylo odsouzeno sedm údajných pachatelů za vraždu a znásilnění nebohé dvacetileté dívky. Jenomže opět dotyční byli s velkou pravděpodobností donuceni k přiznání psychickým nátlakem a také mlácením. Celé vyšetřování bylo podle všeho zfušováno. Svědci viděli odsouzené v inkriminovanou dobu na jiných místech a hlavně jim chyběl motiv.  

Vrcholem je výpověď jedné z „korunních“ svědkyň, která podle vyšetřovatelů dojela z vodáckého tábořiště u Hronu vzdáleného 150 kilometrů v noci, když všichni její kamarádi usnuli, stopem do Bratislavy, tam se měla zúčastnit orgií při znásilňování a vraždění oběti, pak se zase ráno stopem vrátit zpátky, nepozorovaně vklouznout do stanu, aby si kamarádi ničeho nevšimli a později s nimi dál sjíždět řeku. Něčemu takovému může věřit jen chorý mozek, ale komunističtí vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci tuto naprostou idiotskou verzi brali vážně, což o hodně vypovídá o jejich úrovni.

Je tedy vidět, že i za komunistů se u nás vraždilo a loupilo.  Na druhou stranu uznávám, že ani v současnosti samozřejmě není vyšetřování policie vždy ideální, a věta, „když se přiznáte, bude to polehčující okolnost, a za basy vyjdete dřív,“ patřila, patří a bude patřit do arsenálu policie na celém světě.

Jenomže v současnosti se člověk může proti těmto praktikám bránit, může je medializovat a ztropit skandál v televizi nebo novinách. Za komunistů tato možnost nebyla, esenbáci patřili do kasty nedotknutelných, nesměli být veřejně kritizováni a podle toho se chovali. Věděli, že jim prakticky všechno projde.