Dobře napsáno. Jsem ráda, že nejsem historik, protože nevím, jak bych se v podobně krajních situacích zachovala já. Osobou, jíž si velmi vážím, je Hana Benešová

Odborníci a recenzenti z řad publicistů a historiků (např. Ondřej Houska v Hospodářských novinách, Jakub Rákosník v Respektu či Jan Lukavec v Reflexu) knihu hodnotí jako velmi problematickou až absurdní. Kniha obsahuje hrubé faktické chyby a nesmyslné spekulace. Recenzenti například uvádějí nejkřiklavější příklad, kdy Kosatík tvrdí, že nebýt Benešových chyb, tak by se v Itálii v roce 1922 nemusel dostat k moci fašismus pod vedením Benita Mussoliniho. Už chybí jen tvrzení, že Beneš může i za to, že se Hitler stal německým kancléřem a že v Grónsku tají ledovce. Kosatík svaluje na Beneše vinu prakticky za všechno negativní, co se odehrálo v Československu od roku 1918. To už není jen kritické hodnocení, to je posedlost. Kosatíkova interpretace roku 1938 tvrdí, že Mnichov nebyl geopolitickou realitou, ale projevem Benešovy osobní slabosti. Kdyby Kosatík mohl, asi by na Mnichovskou dohodu přidělal Benešův podpis.

Tato kniha do značné míry recykluje bolševický pohled na Beneše prezentovaný po roce 1948.

Kniha je velmi čtivá a psaná s vypravěčskou lehkostí, což ocení každý, komu jsou fakta ukradená. Mírnými slovy řečeno – jde o provokativní esej, fakticky jde o typický bulvár, čemuž odpovídá i grafika titulní stránky.

kdy Kosatík tvrdí, že nebýt Benešových chyb, tak by se v Itálii v roce 1922 nemusel dostat k moci fašismus pod vedením Benita Mussoliniho

Kosatík v knize nic takového netvrdí, zase lžete Svobodo.

Výborný článek. Skutečně není třeba na prezidenta Edvarda Beneše kydat špínu víc než si zaslouží. ALE. Jsem velmi rád, že se po letech potvrdil můj ničím nepodložený POCIT, že s ním všechno není v pořádku. Z chyb je třeba se poučit. Podvůdky, různé úhybné manévry, lstivost, mazanost - to všechno se nevyplácí ani v životě jednotlivce, a už vůbec ne pokud jde o politika, který řídí stát. Děkuji.

Díky!

Knihu jsem nečetl, ale trochu bych se ohradil vůči formulaci, že "autor Beneše představuje na základě důkladného studia historických pramenů a boří zažité mýty". K Benešovi už přece existuje spousta literatury "bez falešné adorace": Zbyněk Zeman se svým kritickým pohledem, obří biografie Jindřicha Dejmka, pohled z Francie od Antoina Marèse (který má mimichodem na základě studia francouzských archivů jiný pohled na důsledky tzv. Nečasovy mise - fr. politici ji brali jako alibi, nikoli příčinu svého rozhodnutí v Mnichově); spousta historiků se Benešovi věnovala nepřímo (Klimek, Kaplan, Arburg, Staněk...). Možná že dnešní publicistický mainstream nespočívá v Benešově adoraci, ale v jeho odsuzování...

Knihu Pavla Kosatíka jsem sice nečetl, ale podle tohoto článku jsem si o ní vytvořil úsudek. Politik Edvard Beneš sice býval v minulosti hodně adorován, teď ale možná sklouzáváme k opačnému extrému, kdy na něho svalujeme všechnu vinu.

Prý se dvakrát v kritických okamžicích v letech 1938 a 1948 dopustil velkého selhání. Tím ho obviňujete, že nedokázal zastavit dva největší diktátory 20.století v čase jejich největší síly - Hitlera v roce 1938 a Stalina v roce 1948.

A obvinění, že Československo vzniklo podvodem, když jsme si vymysleli československý národ, je zcela převzato z mnohaleté sudetoněmecké propagandy. (Mimochodem proč tento "podvod" není nikdy vyčítán Masarykovi, ale pouze Benešovi?

Píšete, že : Stejně tak tvrzení, že Německo mohlo v roce 1938 proti Československu postavit sedmkrát více vojáků vzhledem počtu obyvatelstva, neodpovídá realitě...

Zdroj: https://blog.idnes.cz/ziegler/vyborne-kriticke-zho...

Pravda je spíše na straně pana Kosatíka :

V době sudetské krize na podzim roku 1938 čítalo jen samotné pozemní vojsko Německa zhruba 780 000 aktivních vojáků, přičemž Německo v té době počtem všech druhů zbraní několikanásobně převyšovalo čs. armádu...V roce 1938 trvala povinná vojenská služba v nacistickém Německu dva roky. Vztahovala se na všechny práceschopné muže německé národnosti. Branná povinnost byla zavedena v březnu 1935 a armáda (Wehrmacht) tehdy rychle rostla....

Jak řekl generál Keitel v Norimberku. Při anšlusu Rakouska byl strach, že Československá armáda v trhne do Rakouska. Bylo to logické, Anšlus primárně ohrožoval zejména Československo. Wehrmacht nebyl na válku jeho jednotky nedojely do Vídně a musely se naložit na vlak a dopravit do Vídně. V době anšlusu si vzal Beneš dovolenou a odjel do svého letního sídla. Po týdnu se vrátil a měl projev ve které řekl, že anšlus Rakouska se nás netýká, že je to vnitřní záležitost Rakouska Německa. V září 1938 mělo Německo 52 bojeschopných divizí, vhodných k nasazení v poli. Žádná německá ještě nebyla tanková. Proti Československu mohlo německé velení rozvinout pět armád s 39-41 divizemi, v tom byly všechny rychlé a obrněné části – tři tankové divize a jedna brigáda, čtyři divize motorizované a tři až čtyři lehké. To byly veškeré pozemní síly, které mohlo Německo použít; k všeobecné mobilizaci, kterou Hitler hrozil, nakonec nepřistoupilo.

Německá vojska nebyla úplná. Snad žádná divize neměla plánovanou organizaci a plné počty. Pěší pluky byly zpravidla jen o dvou praporech, praporům často chyběli kulometné roty. Třicet pět chybějících praporů představovalo hodnotu pěchoty téměř čtyř divizí. Neúplné bylo i polní dělostřelectvo.

V počtech svazků byl poměr sil mezi německou a československou armádou celkem vyrovnaný. Německá armáda ovšem měla značnou převahu v technice. Proti 2400 německým letadlům mohlo Československo nasadit jen 1514 letadel Počtu německých tankových částí by odpovídalo asi 1800 tanků, ovšem tankové jednotky neměly plný počet strojů, zvláště organizace lehkých divizí byla neúplná. Československá armáda měla 340 tanků s kvalitní kanónovou výzbrojí a 70 tančíků.