Výborné kritické zhodnocení Edvarda Beneše bez falešné adorace

Spisovatel Pavel Kosatík zvládl těžký úkol, napsat reálný životopis druhého československého prezidenta, se ctí. Byl to člověk, který opakovaně selhal, například v servilitě vůči Stalinovi, a bylo by nesprávné to zamlčovat.

Zasloužil se o Československo, ale také se stal jeho hrobařem. V tom duchu hodnotí Edvarda Beneše kniha O tom Benešovi, kterou vydala Euromedia Group. Je už konečně třeba přestat si nalhávat, že byl úspěšným politikem. Nikoliv, naopak dvakrát v kritických okamžicích v letech 1938 a 1948 se dopustil velkého selhání.

Jeho mentor a vzor Tomáš Garrigue Masaryk o něm prohlásil, „bez Beneše bychom republiku neměli.“ To je sice pravda, jenomže ona Československá republika vznikla na základě podvodu, když byl uměle z Čechů a Slováků vytvořen národ československý, aby se před světem mohlo zdůvodnit, proč národnostní menšinou jsou Němci s třemi miliony obyvatel, kdežto Slováci, ke kterým se tehdy hlásilo kolem dvou milionů lidí, jsou národem státotvorným. To se však později vymstilo.

Masaryk si Beneše vybral za svého nástupce, a tomu se od počátku umetala cestička k prezidentskému úřadu. Dokonce i v československé ústavě z roku 1920 se pro zastávání prezidentského postu stanovila věková hranice 35 let šitá přímo na míru Edvardu Benešovi, kdyby náhodou Masaryk byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu nucen abdikovat, nebo nedej bože, zemřel.

Beneš se často vyhýbal řešení krizových situací tím, že rád nechával jejich řešení na druhých. To mu také mnozí kritici vyčítali a vinili jej z pokrytectví. To se projevilo i v roce 1938, kdy v půlce září vyslal svého emisara sociálnědemokratického ministra Jaromíra Nečase na supertajnou misi do Paříže, aby francouzským představitelům nabídl územní ústupky spočívající v tom, že by se území obývané jeden a půl milionem až dvěma miliony sudetských Němců odstoupilo Německu. Dá se to sice vysvětlit tím, že Beneš chtěl předejít nátlaku druhé strany, jenomže dosáhl pravého opaku. Velká Británie a Franci jej vzaly za slovo a braly to tak, že Čechoslováci sami souhlasí s odstoupením okrajových částí svého území Německu, a je tedy jedno, jestli se bude jednat o oblasti s jedním, dvěma miliony nebo třemi miliony obyvatel.

Nejednalo se jenom o to, že takové Benešovo jednání mohlo být kvalifikována jako velezrada, ale především o to, že Beneš selhal v principiální věci, a když ustoupil v maličkosti, prohrál princip, jak správně podotkl francouzský premiér Édouard Daladier. Jeden z francouzských ministrů George Mandel původně velmi nakloněný Československu, Benešovo neustálé vyčkávání a lavírování, co udělá Francie, tehdy zkritizoval se slovy: „Nemůžeme být energičtější na obranu Československa, než jste vy,“ Čili Beneš měl dát najevo rozhodnou vůli bránit Československo za každou cenu, což neučinil. A to bylo jeho obrovský nezdar. . To že zapřísahal Nečase, aby záznamy o této podivné misi zničil (ten to však neudělal), svědčí o tom, že v této záležitosti neměl čisté svědomí.

Edvard Beneš také neodhadl sovětského vůdce Stalina, kterému šel víc na ruku než musel. Už v roce 1935. kdy ještě jako ministr zahraničních věcí poprvé přicestoval do Moskvy, pěl ódy na to, že Sovětský svaz je úžasná svobodná země, i když jen několik let předtím zde zemřely miliony lidí kvůli komunisty záměrně vyvolanému hladomoru.

V prosinci 1943 uzavřel čs.- sovětskou smlouvu, kde, jak správně podotýká Kosatík Stalinovi učinil ústupky, aniž by za to něco získal. Už třeba v tom, že doba platnosti smlouvy byla zásahem SSSR prodloužena z původně plánovaných pěti na dvacet let. Ve smlouvě se také uvádělo, že obě smluvní strany budou respektovat svrchovanost té druhé, což SSSR nedodržel, když anektoval Zakarpatskou Ukrajinu. Beneš sice uvažoval v tom duchu, že když bude k Sovětům vstřícný, zabrání nastolení komunistické vlády v Československu a jako odstrašující příklad uváděl Polsko, kde Sověti dosadili v roce 1944 loutkové komunistické vedení, a odstavili od moci polskou zahraniční vládu v Londýně. Beneš však nakonec nástupu rudých k moci nezabránil, akorát jej o necelé tři roky oddálil.

Skvělá Kosatíkova kniha je přínosem pro pochopení této složité historické postavy, už z toho důvodu, že autor Beneše představuje na základě důkladného studia historických pramenů a boří zažité mýty. Historie nebývá černobílá, a také Beneš není pouze negativní postavou, jenomže zápory u něj převažují. Ty právě vyplývají z jeho nerozhodnosti v klíčových okamžicích, což se projevilo v letech 1938 a 1948, kdy v podstatě ponechal vývoji událostí volný průběh a pokud se snažil zasáhnout, tak špatně.

Je jenom škoda, že autor se v knize dopouští některých nepřesností, píše například, že na Beneš vyslal na Slovensko generály Jána Goliana a Rudolfa Viesta, kteří řídili Slovenské národní povstání. To ovšem v případě prvně jmenovaného neplatí, protože generál Golian se sice zapojil do protinacistického odboje, ale po celou válku zůstal na Slovensku a působil ve velitelských funkcích Slovenské armády. Stejně tak tvrzení, že Německo mohlo v roce 1938 proti Československu postavit sedmkrát více vojáků vzhledem počtu obyvatelstva, neodpovídá realitě, protože v Německu v letech 1918 – 1935 působil jen Reichswehr o 100 000 mužích a neexistovala základní vojenská služba. Tudíž německá armáda neměla k dispozici dostatek vycvičených záložníků. Avšak tyto nedostatky se netýkají přímo hlavního záměru knihy a je možné je tolerovat.

Reprint obálky zveřejnný se souhlasem pro tuto recenzi.

O tom Benešovi,

Pavel Kosatík

vydala Euromedia Group,a.s.

edice Universum,

Praha 2026

hodnocení: 90%