Vy Češi jste si to za komunistů pořádně podělali.

Červen 1989, já cestuji dopoledne expresem Slovenská strela z Brna do Prahy. Se mnou v kupé jel rakouský strojvedoucí Franz. A časem se rozvinula výživná a zajímavá debata. Byl nakonec rád, že s rodinou odešel z Československa. 

Již krátce za Brnem, jsem si všiml, že spolucestující ukázal při kontrole průvodčímu jízdenku FIP. To byla mezinárodní železniční jízdenka, na kterou železničáři cestovali do zahraničí. I já jako zaměstnanec ČSD na ni jezdil v cizině. Tak jsem si řekl, aha, nějaký kolega. 

Z Brna jsme vyjeli před osmou hodinou včas, ale najednou zastavili v Tišnově, kterým jsme měli projíždět. Nedaleko vykoukl z vagonu vlakvedoucí a najednou slyším, jak na něj z okna volá vnitřní výpravčí (řečený černý na rozdíl od venkovního výpravčího, který přímo vypravuje vlaky a říká se mu laufka) a křičí, že mašina je neschopná a strojvedoucí žádá novou. No, za nějakou dobu dojel do Tišnova nákladní vlak, tak mu odpojili lokomotivu, připojili k nám, a my pokračovali dál. 

Ale najednou slyším spolucestujícího takovou zvláštní češtinou mluvit: „Proč oni tak hulákat, proč si to neříct do vysílačka.“ Načež já mu odpovídám: „No jo, když oni žádnou vysílačku nemají, u nás bohužel rádiové spojení mezi vlaky a dispečery existuje jenom na několika málo tratích a tahle k ním nepatří.“ Pak jsme se představili, řekl mi, že je z Rakouska, z Vídně, jmenuje se Franz, pracuje jako strojvedoucí na elektrické lokomotivě, jezdí s rychlíky a to i mezinárodními mezi Rakouskem a Itálii. Podivil se mým slovům: „Jak je to možné, vždyť toto je přece hlavní trať mezi Prahou, Brnem a Bratislavou a na ni, že nemají vysílačky? To u nás jsou vysílačky, které umožňují spojení mezi strojvedoucími, vlakvedoucími, výpravčími a dispečery běžné. Také tento vagón, kde v druhé třídě je osm míst, a lidé se tu musí mačkat jako sardinky, je hrozný. U nás je ve vozech druhé třídy šest míst, a cestuje se pohodlně, vy jste fakt sto let za opicemi.“ Bohužel měl pravdu a něco jsem o anabázi radiového spojení věděl, v Brně na výstavišti pracovala moje spolužačka, a tak povídám. „Naše Ministerstvo dopravy plánuje zavedení vysílačky od rakouské firmy Kapsch už několik let. Kapsch vystavuje v Brně na podzim na strojírenském veletrhu a scénář bývá pokaždé následující. Do jeho stánku dorazí náš soudruh ministr dopravy, pěkně se tam zkouluje, naslibuje hory, doly, a kolik, že těch vysílaček už teď fakt koupí. Jenomže, jak je známo, socialistické Československo má nedostatek devíz, tedy západní měny. A ti vyšší soudruzi, pokaždé řeknou, no, tak to radiové spojení na železnici není zase tak důležité, jde to i bez něho, tak to tak půjde ještě několik dalších let. A je vymalováno.“ 

Franz se začal smát a povídá, „ještě, že jsme z toho debilního Československa vypadli.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. „No jo, moje rodina pochází od Znojma z malé vesnice Schafa (česky Šafov), ale nebyli jsme odsunuti, můj otec byl sociální demokrat a nenáviděl nacisty. Proto jej v čtyřicátým roce, kdy jsem se narodil, zavřeli do koncentráku, do Mauthausenu, jen díky svým spolustraníkům, kteří ho schovali na ošetřovně jako zdravotníka, přežil až do osvobození Američany. Od té doby nenávidí komunisty, říkal, že mezi nimi byly ty nejhorší kápa, které mlátily ostatní vězně.“ 

Namítám. „Pokud vím, tak Němci, který byl aktivními antinacisty, nemuseli do odsunu. „To máte pravdu, fakt, že my jsme do něj nemuseli a také jsme nešli. Jenomže v čtyřicátém šestém mělo bylo šest let, a měl jsem jít do školy, protože německé už tedy nebyly. Otec nechtěl, abych chodil do české, a upřímně řečeno, já také ne. Takže jsme se v červenci 1946 odstěhovali do Vídně, jak možná víte Vídeň byla a je stále socialistická. Otec měl tehdy na vlivných místech své kamarády a spoluvězně z koncentráku, kteří mu pomohli. Dostali jsme například přidělený slušný byt. Odvezli jsme si na náklaďáku všechny naše věci, a dům jsme prodali. Nemuseli jsme tu nic nechat na rozdíl od Těch, kteří šli do odsunu.“

A jak se k Vám chovali Češi? „Jak, kteří. Ti místní v pohodě, protože tátu znali, a bránili nás před útoky. Jednou mi nějaký přistěhovalec z Brna řekl: „ty německý parchante.“ Mimochodem to byl dělník ze Zbrojovky, který po celou válku aktivně vyráběl pro Třetí říši zbraně a nikdo mu nezkřivil ani vlásek. Nebyl to žádný odbojář, držel, jak se říká hubu a krok, na rozdíl do mého táty. A za Heydricha mu dokonce jako těžce pracujícímu zvýšili potravinové příděly. Po válce se dal ke komunistům, odešel do pohraničí a stal se z něj velký hrdina. Ale je fakt, že tenkrát ho slušní Češi srovnali.“ 

„Takže vy asi nelitujete odchodu do Rakouska.“ Franz se začal smát: „To ani náhodou. Pravda, tehdy nás před odchodem do Rakouska někteří varovali s tím, že je to tam daleko horší než v Československu. To tenkrát byla pravda, ale otec jako koncentráčník měl jisté výhody a získal slušné místo na radnici. Jenomže situace se časem obrátila. Táta také říkal, v Praze to brzy vyhrají komunisti a ty já nemám rád. A měl pravdu. Rakousko časem předběhlo Československo a žije se v něm líp. Já jsem pak vystudoval elektroprůmku, nastoupil ke dráze a stal se strojvedoucím. S manželkou jsme si pořídili pěkný domek kousek z Vídní, na dovolenou lítáme do Tuniska a máme se dobře. Určitě líp, než bych se měl u Vás pod komunisty. Nikdo normální ze sudetských Němců nyní nelituje, že byl odsunut. Žije se jim moc dobře.“ 

A pak ještě pronesl na adresu komunistického Československa docela nelichotivá a bohužel pravdivá slova. „Víte, já tady mám příbuzné, moje babička z matčiny strany byla Češka, to bylo smíšené manželství a, tak někteří mámini sourozenci tady zůstali a já teď jedu za bratrancem do Prahy. Jezdím k Vám proto poměrně často, ale je to hrůza, kam jste to přivedli. Byl jsem v Českém Krumlově a to je katastrofa, jak jste nechali zdevastovat toto úžasné historické město. Jihlava a Znojmo to samé, zchátralé domy v centru a navíc místo nich příšerné obchodní domy v historické jádru. Mnoho vesnic v bývalých Sudetech je vybydlených a příšerné jsou chátrající kostely. V obchodech nic není k dostání, jeden bratranec mi povídal, že dlouho sháněli barevný televizor a prý na něj stáli frontu přes noc. Jedna sestřenice mi zase napsala, že několik měsíců jim trvalo, než sehnali auto Škodu Favorita. Dokonce prý jeden časy nebyly k dostání ani fazole nebo čočka. Proboha, co jste to za stát. Fakt jste si to s těmi komunisty pořádně podělali!“ 

No, cesta nám docela příjemně ubývala, a on se mě pak zeptal, kam vlastně jedu já. Já na to, že do Tábora za holkou a v Praze budu přestupovat. A on na to, že to je hezké a ať si to užiji. Na Wilsoňáku jsme se pak hezky rozloučili a už nikdy neviděli.