Velká Benešova chyba aneb smlouva se SSSR přivedla Československo do rudého otroctví

Stalinovi a jeho poskokům se nedal věřit ani nos mezi očima. Lhali totiž neustále. To byla známá skutečnost, kterou bohužel naivní Edvard Beneš ignoroval a podepsal s komunistickými Sověty spojeneckou smlouvu.

Moskva ji porušila už o rok později. Respektive se jednalo o Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Jak uvádí web totalita.cz, v Moskvě ji 12. prosince 1943 podepsali československý velvyslanec Zdeněk Fierlinger a sovětský lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov. Přihlíželi Josef Vissarionovič Stalin a Edvard Beneš. Podle Benešova záměru měla zajistit naši bezpečnost a zabránit zasahování SSSR do vnitřních záležitostí poválečného Československa, jenomže podle Stalinovy interpretace nastal pravý opak. Už v roce 1947 s demagogickým odvoláním se na článek 5: Každá z Vysoce smluvních stran se zavazuje neuzavírat žádnou dohodu a nezúčastnit se na koalici proti druhé Vysoce smluvní straně, sovětský vůdce de facto zakázal Československu připojit se k Marshallovu plánu, který výrazně pomohl evropským zemím v poválečné obnově. Jan Masaryk to tehdy vystihl přesně: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr zahraničí a vrátil se jako Stalinův lokaj.“

Beneš pěl ódy na zaostalý a hladovějící SSSR

Ovšem už necelý rok poté Sovětský svaz tuto smlouvu, ve které se mimo jiné zavázal respektovat československou svrchovanost, porušil, když zahájil anexi Zakarpatské Ukrajiny původně součást Československa.

Edvard Beneš navštívil Sovětský svaz coby ministr zahraničních věcí už v květnu 1935 a podepsal zde první čs. - sovětskou smlouvu. Při té příležitosti se rozplýval nad poměry v SSSR, jaká je to prý úžasná země, jak se lidem skvěle žije, jak dělníci každý rok jezdí na dovolenou na Krym, obchody jsou plné zboží atd. Něco takového bylo krátce po hladomoru, při kterém zahynuly miliony lidí, nepochopitelné. Respektive pochopit by se to ještě dalo u poblouzněných levicových intelektuálů, ale nikoliv u ministra zahraničí.

Naštěstí už v té době existovali i rozumní Čechoslováci a jeden z nejvyšších velitelů československé branné moci, armádní generál Sergej Vojcechovský, původem Rus, prohlásil, že neexistuje takové mýdlo, kterým by si umyl ruku, pokud by ji podal bolševickým generálům. On totiž tu rudou zločineckou chátru znal velmi dobře.

Už v době podpisu v třiačtyřicátém roce vyvolala tato dohoda vlnu pobouření. Prozíraví lidé si uvědomovali, že tohle není spojenecká smlouva a dohoda dvou rovnocenných subjektů, ale nástroj k porobení Československa Sověty.

Od protektorátního tisku se samozřejmě nic jiného čekat nedalo. Například patnáctého prosince podle webu irozhlas.cz vyšlo v Poledním listu: „Beneš tedy podepsal v Moskvě dlouho připravovaný pakt, kterým vydává český a slovenský národ na pospas bolševismu. Moskva si to nechala něco stát, ukázala v Opeře malému hostu Sněhurku a na hostinu přišel dokonce i sám Stalin.“

Jenomže výhrady měli i jiní, třeba ministr financí Šrámkovy londýnské vlády Ladislav Feierabend, který podle třetího dílu svých Politických vzpomínek do očí řekl Benešovi, že mu vadí doba její platnosti – 20 let. Pobouřeny byly ty exilové protinacistické organizace, které stály v opozici vůči Edvardu Benešovi.

Vážné výhrady vůči smlouvě

Protesty proti československo-sovětské smlouvě se podrobně zabývá ve svém článku Projevy nesouhlasu českých a slovenských protinacistických exulantů s uzavřením československo-sovětské smlouvy na webu ustrcr.cz historik Jan Cholínský. Mimo jiné v něm píše o odporu protibenešovské České národní jednoty vedené generálem Lvem Prchalou. Její protest s podrobným zdůvodněním byl založen především na odmítnutí kompetencí E. Beneše a Z. Fierlingera k uzavření takovéto smlouvy. Dopis podepsaný pěti členy České národní jednoty – generálem Lvem Prchalou D.S.O., JUDr. Karlem Locherem, Vladimírem Ležákem-Borinem, ppor. Josefem Kratochvílem a škpt. baronem Robertem Hildprantem, k nimž se připojili ještě Ludmila Balcarová a anonymně dalších pět signatářů, začínal: „My níže podepsaní, stvrzujíce svůj souhlas se všemi opatřeními přijatými k dosažení vítězství Spojenců v této válce, zajištění trvalého míru a svobody v Evropě, bez neustálé hrozby německé agrese, v souladu s programem stanoveným v Atlantické chartě, zdůrazňujíce nevyhnutelnou nutnost nového evropského uspořádání (zejména ve střední Evropě) v nejužší spolupráci se všemi spojeneckými národy a pod vedením spojeneckých velmocí, vítajíce vše, co bratrské národy slovanské žijící ve střední a východní Evropě, jež pokrevní vztahy od nepaměti pojí, mohlo by sblížiti s jinými národy střední a jihovýchodní Evropy, jakož i s význačnými západními demokraciemi, s veškerou vážností prohlašujeme, jménem České národní jednoty v Londýně i jménem vlastním, že Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi SSSR a Československou republikou, uzavřená v Moskvě dne 12. prosince 1943 mezi Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR a V. M. Molotovem na straně jedné a ‚prezidentem Československé republiky‘ a M. [sic, správně Z.] Fierlingerem na straně druhé, je neplatná a národ český nikterak nezavazuje.“ Dále byl dopis rozdělen do tří částí – hlavní část byla nazvána Důvody odmítnutí.“ „Důvody odmítnutí“ zahrnovaly argumentaci z hlediska ústavního práva a byly rozděleny na podkapitoly „Takovýto jazyk neexistuje“, „Neoprávnění vyjednavači“, „Je Dr. Beneš prezidentem?“, „Skutečná pozice Dr. Beneše“, „Práva a povinnosti zákonného prezidenta“ a „Závěr“. „Politické shrnutí“ obsahovalo kritický náhled na Benešovu meziválečnou zahraniční politiku včetně poukazu na neústavní odstoupení pohraničního území Německu a následný zánik „první republiky“ a konstatovalo také faktický zánik „druhé republiky“. Tyto skutečnosti podle signatářů vylučovaly Benešem proklamovanou prezidentskou a státní kontinuitu, o jejíž uznání bývalý prezident v exilu neúspěšně usiloval u západních Spojenců, a pokoušel se o další nátlak na její uznání prostřednictvím spojení se Sovětským svazem.“

Beneš a Fierlinger neměli k podpisu právo

V hlavní části dopisu mimo jiné stálo: „Jsme proto přesvědčeni, že dr. Edvard Beneš a M. [správně Z.] Fierlinger jakož to vyjednavači jednali neoprávněně a neoprávněně též ke smlouvě připojili svou pečeť. Obě tyto osoby mohou v zahraničí zastupovat svou (Benešovu) stranu, kterážto může vyjadřovat vůli nepatrné části občanů bývalé Československé republiky. Nejsou však právně ani politicky oprávněni zastupovati ‚Československou republiku‘ jakožto oprávnění vyjednavači, o to méně pak národ český. […] Dr. Edvard Beneš, kterýžto se v Londýně v roce 1940 prohlásil prezidentem ‚Československé republiky‘, zcela svévolně a bez jakéhokoli odůvodnění předstírá, že je prezidentem, a to zcela v rozporu s ustanoveními Ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, tedy s ustanoveními nepřipouštějícími výjimek. […] I pokud by dr. Edvard Beneš byl prezidentem Československé republiky v zahraničí – což odmítáme –, byl by podle § 64 Ústavní listiny Československé republiky povinen žádat o souhlas Národního shromáždění Československé republiky. V Londýně ani jinde v zahraničí však tohoto Národního shromáždění Československé republiky, u něhož by dr. Edvard Beneš mohl žádat o souhlas s uvedenou mezinárodní smlouvou, není. (Tzv. Státní radu v Londýně, jejíž členy jmenoval dr. Edvard Beneš z členů Benešovy strany, zcela jistě nelze považovat za sbor nejvyšších ústavních činitelů, jak uvádí citovaná Ústavní listina Československé republiky; mimoto v tzv. Státní radě v Londýně nezasedají všichni členové posledního ústavního Národního shromáždění žijící v zahraničí.).“

To jsou velmi pádné důvody pro nelegitimitu čs. - sovětské smlouvy. Edvard Beneš právoplatně abdikoval 5. října 1938 z postu prezidenta Československé republiky a pokud je známo, za války ho nikdo nezvolil a ani zvolit nemohl, protože Národní shromáždění, které k tomu podle ústavy bylo jediné kompetentní, jaksi neexistovalo. Problematické bylo také to, že tuto smlouvu neratifikoval poválečný čs. parlament. Přitom je obvyklé, že zákonodárné sbory to dělají, dokonce to bývá jejich povinnost.

Hodně lidí tehdy Beneše před tímto krokem varovalo, protože dobře tušili, že nás to připoutá k větší závislosti na komunistickém SSSR. K nim patřil i Sir Winston Churchill, bohužel, Beneš neposlechl. Na jeho omluvu je možné přijmout fakt, že moc manévrovacích možností neměl, a jistě hrál velkou roli v jeho rozhodování i Mnichov, na druhé straně nepochopitelně v rozporu se zdravým rozumem ignoroval fakt, co je Stalin zač – masový vrah a zločinec.

Zdroje:

Protest proti československo-sovětské smlouvě | Rusyn.sk

si_2024_44_cholinsky_projevynesouhlasu.pdf

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/smlouva-csr-sssr-1943-pouto-nebo-objeti-330393

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/sovetsky-svaz-80-let-smlouva-podpis-sssr_2312121126_jar

Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR A SSSR (1943): TOTALITA

Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše v době 2. světové války a výklad Huberta Ripky o mírumilovném sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu

České průšvihy 1945 – 1948, kolektiv autorů, vydal Ústav nezávislé žurnalistiky, z.ú., Líšnice 2025

Politické vzpomínky /III/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996