Važme si hrdinství ruských vojáků, ale rudé zlo musí být odsouzeno

Je třeba rozlišovat, vojáci Rudé armády si zaslouží naši úctu, ovšem pravda musí být řečena celá. Ze strany SSSR nebylo jen osvobození, ale také rabování, krádeže továren a únosy československých občanů.  

Nesmírně si cením odvahy obyčejných vojáků Rudé armády, kteří bojovali za bytí a nebytí své vlasti, jež chtěl Hitler zotročit. Mnozí z nich ani nebyli bolševici. Starý pan Fiala, který pracoval jako strážný v telefonní ústředně v Brně, jíž šéfoval můj táta, mně tenkrát povídal, jak u nich v Rousínově mu jeden Rus řekl, že je věřící, pravoslavný a bojuje za matičku Rus, nikoliv za Stalina. Další Rus a dokonce kapitán Rudé armády si vůbec nebral servítky, a prohlásil, „jednoho tyrana jste se zbavili a druhému lezete do chřtánu. Ovšem smutné je, že to vůbec nechápete.“ Bohužel, jaks epozději ukázalo, měl pravdu.

Kdysi mně také vyprávěl písničkář Jan Vodňanský, který jako dítě strávil konec války v Milevsku, jak se tam jeden mladý rudoarmějec dvořil jeho sestře a jak ho rodina pozvala na oběd. Lidé vítali vojáky Rudé armády jako osvoboditele a tito hrdinové si naši úctu zaslouží. Zkusili toho hodně, jejich velitelé je často hnali do nesmyslných útoků proti dobře opevněným německým pozicím, a také z těchto důvodů měli Rusové tak obrovské ztráty. Sovětští vojáci zajatí Němci byli považováni Stalinem za zrádce a tak po návratu z hrůzných  německých zajateckých či koncentračních táborů, je čekaly gulagy a stejně otřesné podmínky.  Jejich rodiny byly sovětským komunistickým režimem perzekuovány. Nikdo z nás by nechtěl zažít to, co oni.   

Ovšem zlo zamlčovat nelze. Ministr financí v čs. exilové londýnské vládě Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky, díl III., kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis, píše: „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážení prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj.“

Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk také ještě v květnu 1945 protestoval u sovětského velvyslance Valerije Zorina proti tomu, že vojáci Rudé armády demontují a odvážejí strojní zařízení československých továren, které v žádném případě nespadají do kategorie válečné kořisti. A na ústřední čs. orgány v Praze došly stovky stížností místních národních výborů na bezohledné chování ruských vojsk, rabování a svévolně zabírání soukromých majetků. To vše je doloženo v čs. archivech.

Na konci devadesátých let jsem se podílel na knize o historii obce Čejkovice na Hodonínsku. Jeden z pamětníků pan Josef Opluštil, který tehdy měl přes devadesát let, mně vyprávěl své pocity z „osvobození Rudé armády“. „Zpočátku jsme byli rádi, že jsou Němci pryč, ale pak jsme si říkali, že by bylo lepší, kdyby žádní Rusové nepřišli.“ Ti podle něj v obci rabovali, znásilňovali ženy, olupovali místní obyvatele atd.

Jeho slova potvrzuje i článek Osvoboditelé i zločinci v magazínu Revue Válka. Toto je zpráva ze Svitav z června 1945. „Obchody vydrancovány do posledního kusu zboží, sklady vyrabovány, zařízení ukradeno, nesmyslně rozbito a poškozeno, na vesnicích hospodářství bez drůbeže a dobytka.“

Další neblahým důsledkem příchodu Rudé armády byly poválečné únosy tisíců československých občanů sovětskou tajnou policii NKVD do nechvalně proslulých gulagů. Jedním z takto odvlečených lidí byl i armádní generál Sergej Vojcechovský, který na následky věznění v komunistických lágrech zemřel.

 Věře Sosnarové bylo 14 let, když ji z jejího rodného Brna unesly komunistické bestie z NKVD. Její vinou bylo pouze to, že byla dcerou ruské emigrantky. Prakticky ještě dítě Sosnarová byla opakovaně znásilňována opilými dozorci v dobytčáku ve vlaku po celou dobu deportace na Sibiř. Nutno říci, že tyto transporty se svými nelidskými podmínkami vůbec nelišily od těch, které o něco dříve odváželi Židy do nacistických koncentráků.

V gulagu pak Věra Sonarová zůstala osmnáct let. V malém dřevěném baráku se tísnilo na padesát žen. Zima, hlad, špína, mučení a vraždění, takto krátce a výstižně se dají popsat rudé stalinistické lágry. Od nacistických koncentráků se nelišily ani v nejmenším. A tak brutální zacházení s dítětem nelze omluvit v žádném případě. Osud Věry Sosnarové je zaznamenán v knize Krvavé jahody. 

Sovětský svaz také jako jediný ze spojenců protinacistické koalice nedodržel slib o obnově Československa v předmnichovských hranicích. Byl to on, který nám tehdy uloupil Podkarpatskou Rus.