Válečné hrdiny znevážili komunisté a místo nich nastrčili Fučíka

Nedávno si naše krajně extremistická levice připomněla 110. výročí narození Julia Fučíka a na dotyčném shromáždění se ozvaly výtky, že současná doba prý likviduje protinacistické odbojáře, jakým byl údajně bývalý redaktor Rudého Práva. To je velká lež! Skutečné statečné bojovníky s nacismem se naopak z dějin pokusili vymazat komunisté! Nyní se pouze do historie vrátila pravda.

Fanatický komunista a novinář Julius Fučík neblaze proslul už za I. republiky, kdy ve třicátých letech minulého století napsal podřadné tendenční dílko O Zemi, kde zítra již znamená včera. V něm hrubě zfalšoval skutečnou tvář Sovětského svazu, protože zcela zamlčel tamní obrovskou bídu (ta přitom výrazně předčila chudobu v západních zemích postižených ekonomikou krizí), represe a miliony obětí zločinného stalinského režimu.

Přitom první dva roky po okupaci českých zemí se Fučík ukrýval ze strachu před zatčením u rodičů v malé vesnici na Chodsku, nacistům neškodil a do oboje se dal až po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941. Nijak výrazněji se však neprojevoval, akorát se stal členem ilegálního Ústředního výboru Komunistické strany Československa, podílel se na tajném vydávání zakázaného Rudého Práva a po necelém roce byl na tajné schůzce zatčen gestapem.

Při tom ovšem porušil závazná odbojářská pravidla, která velela bránit se nacistům při zatýkání, jak jen to bude možné. Z logického důvodu, v takovém případě vypukla vřava a byla šance, že alespoň někdo ze zatykaných uteče a zachrání se. Fučík měl u sebe dvě pistole a vzdal se bez boje. U této akce byla i Riva Krieglová (manželka jednoho z předních komunistů v roce 1968 Františka Kriegela). Ta si vůči Fučíkovi nebrala servítky, podle ní to byl nezodpovědný floutek, který si ve své Reportáži psané na oprátce vymýšlí a navíc prý mluvil na gestapu víc, než bylo zdrávo. To připouští i tehdejší výborný český novinář Ferdinand Peroutka, který byl sám vězněný v nacistickém koncentráku. „Možná si chtěl skutečně zachránit život, kdo ví,“ připustil v souvislosti s Fučíkovými pochybnými výlety ve společnosti vyšetřujícího komisaře gestapa po Praze. To, že Fučík už dříve hodně nadsazoval, opět popisuje Peroutka v souvislosti s jeho údajnými prvorepublikovými protistátními revoltami. „Jak míval v té době zvykem, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela,“ ironicky podotkl.

Fučíkovy činy ve srovnání s desítkami tisíc dalších odbojářů nebyly nijak výjimečné. Proti nim vyniká statečnost dvou shodou okolností rodáků z Chodska, které se komunisti v souladu s jejich podlými zvyky pokusili vymazat z české historie. Prvním z nich byl Jan Smudek, který se v březnu 1940 při zatýkání v Domažlicích (v té době se Fučík paradoxně nedaleko skrýval ze strachu před nacisty) dokázal probít ze zdánlivě beznadějné situace. Mladí odbojáři byli zaskočeni gestapáky, kteří je přistihli v jednom domě. Na řvaní velitele klatovského gestapa, „kde jsou ty letáky,“ pětadvacetiletý mladík nesměle zašpitl, „že na půdě a polezte za mnou.“ To však byla past, na půdě měl Smudek za trámem schovanou ostře nabitou pistoli. Když se gestapák vysoukal po žebříku nahoru, pochopil, že je v pasti. Hleděl do ústí zbraně, mladý hrdina stisknul spoušť a nacista se těžce zraněný zřítil dolů. V nastalém zmatku Smudek utekl, po dobrodružné cestě se dostal až do Velké Británie, kde vstoupil do Čs. zahraniční armády.

Z kraje „psohlavců“ pocházel i generál Josef Buršík, který se proslavil na východní frontě. Do čs. vojenské jednotky vstoupil už v Buzuluku, když předtím zakusil brutalitu ruských bolševických gulagů. Bojoval u Sokolova, později se stal důstojníkem a velitelem tankového praporu. Se svým tankem se jako jeden z prvních probil do centra Kyjeva a za hrdinství v boji byl vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského Svazu. S 1. čs. armádním sborem se nakonec dostal až do Prahy. S ohledem na své neblahé zkušenosti ze Sovětského svazu se stal antikomunistou a v roce 1949 byl komunistickým režimem odsouzen na deset let do vězení. Z něho se mu naštěstí podařilo o čtyři roky později utéct a dostat se na Západ.

Je možné namítnout, že Fučík byl odvážný, protože dokázal něco, čeho se většina lidí za války bála a raději lidově řečeno držela „ústa a krok“. Nicméně je patrné, že nijak svými činy nepřevyšoval jiné protinacistické odbojáře, o kterých se toho dnes moc neví, a jeho kult byl vytvořen uměle. Větší úctu si totiž zaslouží ti, kteří se chovali daleko statečněji, akorát měli tu smůlu, že komunisty právem nesnášeli a proto se o nich za totality nesmělo moc mluvit.