V sedmnácti skončil na vozíku, nyní vede české paralympioniky

Po úrazu, kdy v sedmnácti letech boural na motorce, se mu změnil celý život. Skončil na vozíku a musel se smířit s tím, že už nikdy nebude chodit. Čtyřicetiletý Zbyněk Sýkora se však dokázal vyrovnat s nepříznivým osudem.

Ač vozíčkář, začal sportovat a následně úspěšně podnikat ve výrobě špičkových vozíků pro handicapované sportovce. Kvůli mobilitě se před dvanácti lety nadobro přestěhoval do Českých Budějovic, kde si našel partnerku, oženil se a mají spolu dvě děti. Předtím žil v malé vesnici Přídolí nedaleko Českého Krumlova. Je hrdým Jihočechem a neplánuje se z krásných jižních Čech stěhovat jinam.

Pochopil, že samo se nic nezmění, a tak se zapojil do paralympijského hnutí a nakonec se v roce 2021 stal předsedou Českého paralympijského výboru. Ze stejného důvodu vstoupil i do politiky a letos kandiduje do Senátu v českobudějovickém obvodě za ODS s podporou TOP 09 a KDU-ČSL.

Jak jste se vyrovnával s tím, že se bez vozíku do konce života neobejdete?

Tak je to samozřejmě velká zásadní změna. Já na to však odpovídám, že je to něco jiného, když se vám to stane v sedmnácti, než když se vám to stane třeba ve čtyřiceti, nebo padesáti. První věc, kterou jsem tenkrát zkoušel na vozíku, byla jízda na zadních. Nic moc jsem si z toho nedělal, velkou oporou mi byla rodina, i když mamka to zpočátku snášela hodně těžce. A pak mi ve finále pomohli kamarádi a to, co mne rychle nahodilo zpátky, bylo, že jsem se z nemocnice dostal do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Potkal jsem tam chlapy, kteří už byli na vozíku i přes dvacet let, a ti mne přivedli ke sportu. Nakonec jsem začal žít aktivně a nyní si uvědomuji, že to byla velká pomoc, díky sportu jsem poznal nové přátele, bylo to i o komunitě, nejen o sportu, začal jsem hodně cestovat, dělal jsem něco, co mě naplňovalo, a tak jsem se s tím vyrovnal.

Jak jste sportoval, kdy jste s tím začal?

Před úrazem jsem prakticky vůbec nesportoval. Měli jsme na vesnici hospodářství a já vážil 117 kg, čili takový zavalitý kluk z vesnice: V létě jsme si sice šli zahrát fotbal, já ale vždycky skončil v bráně. V zimě jsme na zamrzlém rybníce hráli hokej a bylo to to samé. Potom v Kladrubech mi řekli, pojď, budeš házet diskem. Já jsem si zpočátku říkal, to nevím, nikdy jsem to nedělal, ale pak mě to hodně chytlo. S diskem se mi dařilo, za rok a půl jsem se dostal do širšího výběru reprezentace a mnoho let reprezentoval Českou republiku. Mé nejlepší umístění bylo šesté místo na MS v Nizozemí, tuším v roce 2006. To byla doba kdy jsem házel něco přes 30 metrů a jen těsně mi utekl limit na paralympiádu. Takže to byl asi můj největší úspěch. Na to se pak nabalily basketbal a florbal a já začal hrát i týmové sporty. Od té doby se pohybuji ve sportovní vozíčkářské komunitě. I když nyní už jsem hodně pracovně vytížený a nemám na samotné sportování moc času, ale i přesto si tak dvakrát týdně zajdu zahrát badminton. S manželkou a dětmi chodíme v létě plavat, v zimě bruslit na rybník, jsme taková sportovní rodina.

Jak jste se stal předsedou Českého paralympijského výboru?

Moje sportovní kariéra je už víc než dvacetiletá a mnoho let jsme si s kamarády říkali, že to naše paralympijské prostředí moc nefunguje a že bychom to měli změnit. Když je člověk mladý, tak se o to moc nezajímá, v roce 2019 jsem však svolal kamarády a řekli jsme si, že by bylo rozumné poměry v českém paralympijském hnutí změnit. S podporou ostatních handicapovaných sportovců z téměř celé České republiky se nám to podařilo, a já byl nakonec zvolen předsedou Českého paralympijského výboru.

Jak byste zhodnotil vystoupení čs. paralympijského týmu na paralympiádě v Paříži?

Celkově to hodnotíme jako úspěch. Podařilo se nám zastavit pokles zúčastněných parasportovců. Letos nás v Paříži bylo 32, o čtyři více než před třemi lety. Také se nám podařilo zastavit pokles počtu získaných medailí. I paralympismus se profesionalizuje a získat medaili je čím dál tím těžší. Tak například Arnošt Petráček, který si přivezl bronzovou medailí z plavání, si ji cení jako zlatou, protože medailové časy se neustále zrychlují. Takže ano, čeští paralympionici letos v Paříži uspěli.

Co byste radil lidem s podobným osudem, jako je Váš?

Každý začátek je těžký a my tomu mezi handicapovanými říkáme inkubační doba, než se člověk se svým postižením smíří. Především v oblastí získaného handicapu člověk potřebuje čas, aby se s tím srovnal. Záleží také na rozsahu a typu daného handicapu. Já měl štěstí, v nemocnici mi pan doktor řekl, „hele, nauč se žít s tím, že už nikdy nebudeš chodit, musíš se s tím vyrovnat.“ Pro mne to byl důležitý moment přiznat si, že život nekončí a jede se dál. V jistém slova smyslu mi vozík udělal život lepším, získal jsem nové kamarády, mohl jsem sportovat, cestoval jsem, takže mi to dalo větší rozhled a také vedlo k zamyšlení nad spoustou věcí. Samozřejmě, že být na vozíku není fajn, a nikomu to nepřeji, ale je třeba se nelitovat a jít dál. Takže každému, koho potká takový osud, radím, překonejte tuhle dobu, zkuste se nad sebou zamyslet a jít prostě dál. Zaplať pánbůh, že nyní žijeme v době, kdy se na lidi z handicapem dívá majorita jinak, než tomu bylo za bývalého režimu, kdy se takoví lidé zavírali do ústavu, aby nebyli moc na očích, protože každá odlišnost se prostě maskovala. Dneska to tak není a vnímání běžné populace je jiné. A také architektonické překážky jsou většinou už minulostí. Já sám si pamatuji dobu, kdy čerpací stanice byly bariérové, obchody byly bariérové nebo i obecní úřady. To už je naštěstí pryč a teď je to pro vozíčkáře příjemnější. Na druhé straně, když se podíváme na západní Evropu nebo Ameriku, tak to stále ještě není ideální. Tam jsou dál než my.

Jak to bylo s Vaším podnikáním?

Motiv byl úplně jednoduchý. My jsme s kluky hráli za budějcké Štíry florbal. Trpěli jsme tím, že je nás málo, a tak jsme si s kamarády řekli, uděláme nábor. Zájemců bychom měli mít dost, protože statisticky má zhruba 15% světové populace nějaký typ handicapu. A my se snažíme lidem sdělit, že i s handicapem se dá žít normálně. Tak jsme někdy v roce 2014 obešli nemocnice, rehabilitační ústavy a uspořádali jsme kemp pro mladé začínající sportovce a měli radost, že jsme pro sportování získali další lidi. Pak jsme ovšem zjistili, že pro ně nemáme vybavení. Úplně obyčejný vozík pro sportovce začátečníky se dá sice koupit v obchodě za třicet až čtyřicet tisíc korun, jenomže pokud se vozíčkář chce věnovat sportu na vyšší úrovni, potřebuje lepší vybavení. Vozík musí být v takovém případě individuálně vyroben na konkrétní typ handicapu pro konkrétního sportovce. A to už znamená částku sto až dvě stě padesát tisíc korun. My jsme tyhle peníze neměli a tak jsme si řekli, že si zkusíme takový vozík vyrobit. Na Vánoce 2014 jsme založili firmu a o rok později spatřil světlo světa náš první vozík. Zpočátku byl záměr, pokrýt vlastní spotřebu, ale nakonec se z toho vyklubal byznys, kdy přišel další kamarád a řekl, „vy jste vyrobili vozík, dobře, tak to pojďte dělat ve větším.“ Takže to pro nás přestal být koníček, dali jsme výpověď ve svých zaměstnáních a začali se tím živit. A ono se nám zadařilo. V současnosti máme cca dvacet zaměstnanců a roční obrat přes dvacet milionů korun. Ročně pak vyrobíme do stovky vozíků, které vyvážíme do celého světa, nejvíc ale samozřejmě zůstává v Čechách. Zaměstnáváme jenom lidi s handicapem nebo lidi s nejužší vazbou na handicap. Například náš svářeč má manželku na vozíku.

Proč jste se dal na politiku?

Z úplně stejných důvodů, jako jsem se dal na podnikání. Cítil jsem, že je třeba něco dělat jinak. Zjistil jsem, že je moc bariérových překážek pro sportovce s handicapem, a nelíbilo se mi to. Pak jsem jednou potkal Martina Kubu, a ten mi řekl, „Zbyňku, tak to pojďte změnit, nestačí jenom říkat, to se mi nelíbí.“ A tak mně tenkrát namotivoval, abych se aktivně zapojil do politiky, kde mohu něco změnit.