Ukrajinský nacionalismus je produktem ruského útisku

Nelíbí se mi spousta věcí a jakýkoliv nacionalismus je odporným zlem. Jenomže nelze zaměňovat příčinu za následkem. K radikalizaci některých ukrajinských národovců výrazně přispěl někdy i brutální ruský teror.

Oni Češi mohou mluvit o štěstí, že vlastně žili v letech 1867 – 1914 v relativně svobodném Rakousku. Na všech stupních škol včetně vysokých se učili v českém jazyce, měli svoje divadla, kulturní spolky, vědecké instituce atd.

Jenomže Ukrajinci takové štěstí neměli, protože po staletí čelili drsné rusifikaci. Je pravdou, že car Alexandr II. zavedl v Rusku některé reformy, které poměry v zemi výrazně zlepšily. Jednalo se o zrušení nevolnictví v roce 1861, obnovení autonomie univerzit o dva roky později, v roce 1864 pak o zavedení porotních soudů a připuštění obhájců ve veřejných trestních řízeních a hlavně o zřízení místních volených samospráv na úrovni obcí, měst a oblastí (okresy, kraje).

Jenomže národnostní útisk Ukrajinců zůstal. Ruské úřady považovaly ukrajinštinu za dialekt ruštiny a její výuka byla ve školách zakázána. Carský ministr vnitra hrabě Pjotr Valujev dokonce vydal v roce 1863 tajný oběžník zakazující publikování vědeckých a osvětově popularizačních knih v ukrajinštině a rovněž zakázal ukrajinské nedělní školy.

V roce 1876 pak Alexandr vydal v německých lázních Bad Ems, kde byl na léčení, zvláštní nařízení, podle kterého bylo zakázáno tisknout jakékoliv knihy v ukrajinském jazyce nebo takové dovážet ze zahraničí. Folkloristické sbírky sice mohly být vydávány v ukrajinštině, ale tištěné ruskou nikoliv ukrajinskou azbukou. Do ukrajinštiny však nesměla být překládána díla z cizích jazyků a bylo zakázáno ji používat jako vyučující jazyk ve školách. Původně byly také zakázány divadelní hry v ukrajinštině a pořádaní koncertů ukrajinských písní. Toto opatření sice později zmírnil Alexandrův nástupce, jeho syn Alexandr III., stála ukrajinská divadla však nesměla být i nadále zřizována.

Stoupenci ukrajinského národního hnutí byli carským režimem perzekvováni, zavíráni do vězení, posílání do vyhnanství a vyhazování z práce. Mnozí z nich před tímto krutým pronásledováním volili odchod do emigrace. Rusové svoji útisk zdůvodňovali obavami z ukrajinské separatismu. Ty však byly liché, Ukrajinci si přáli možnost svobodného používání vlastního jazyka, federalizaci a demokratizaci Ruska, ale nikoliv odtržení od něj.

V roce 1914 vypukla I. světová válka a ruská armáda zpočátku na několik měsíců obsadila i velkou část Haliče, která patřila Rakousku-Uhersku respektive rakouské části dualistické habsburské monarchie. Žilo zde početné ukrajinské obyvatelstvo, které zde mělo vlastní školy, ukrajinsky se přednášelo i na lvovské univerzitě, kulturní a společenské instituce atd. Ukrajinci zde nebyli národnostně omezováni. Ruská okupace však znamenala zákaz všech ukrajinských institucí a ukrajinštinu ve školách nahradila ruština. Národně uvědomělí Ukrajinci včetně řeckokatolického metropolity Andreje Šeptyckého byli ruskými úřady zatčeni a deportováni do nehostinných oblastí ruského vnitrozemí hlavně na Sibiř. Řeckokatolická církev měla být zlikvidována a věřící násilně převedeni pod pravoslaví.

Pak se ovšem nelze divit tomu, že desítky tisíc ukrajinských válečných zajatců, kteří bojovali v ruském vojsku, se hlásili jako dobrovolníci do rakousko-uherské armády, aby mohli bojovat proti carovi za svobodu své utlačované vlasti. Takoví legionáři v obráceném gardu. V této oblasti žilo i poměrně dost Poláků, a je zajímavé, že polština zůstala ruskými úřady tolerována.

Komunistickým převratem listopadu 1917 v Rusku si Ukrajina nepolepšila. Bolševici sice hlásali právo národů na sebeurčení až do odtržení, ovšem nic takového ve skutečnosti nechtěli. Vpád rudých vojsk na Ukrajinu znamenal počátek děsivého komunistického teroru včetně masové vraždění desítek tisíc lidí, mezi nimiž byly i ženy a děti. Tak ve městě Hluchiv byl velitelem bolševických band jakýsi námořník baltského loďstva Cyganok. Jelikož byl nespokojený počtem podřezaných statkářů, tak přikázal pobít a podřezat dokonce i děti z místního gymnázia. V lednu 1918 pak rudí dobyli Kyjev a nastala vláda teroru. Zavražděn byl kyjevský metropolita Volodymyr Bohojavlenskyj, hromadně byli zabíjeni lékaři, učitelé, umělci a vůbec všichni, kdo se hlásili k ukrajinské národnosti. K zastřelení ovšem často stačilo jen to, že se rudému vojákovi líbily dotyčného boty.

Pohroma v podobě uměle vyvolaného hladomoru pak nastala na Ukrajině na příkaz z Moskvy počátkem třicátých let minulého století. Zahynulo při něm na pět milionů Ukrajinců. Hladomor byl vyvolán především nereálným plánem úrody a rekvizicí veškerého obilí, následkem čehož nebozí zemědělci neměli co zasít a umírali hlady. Rudá trestná komanda přitom neváhala nebohé farmáře při vymáhání dodávek krutě mučit. Zoufalí lidé si vařili kůru, jedli mech a trávu, časté byly i případy kanibalismu.

Bolševici cíleně likvidovali nepohodlné skupiny obyvatelstva, což dokazuje i fakt, že zabránili mezinárodním organizacím v pomoci hladovějícím, s tím, že žádný hladomor neexistuje. Vědomě lhali celému světu a bohužel i mnoho slušných lidí jejich báchorkám uvěřilo.

Na počátku června roku 1933 otiskly brněnské noviny Svoboda dopis ukrajinské ženy své matce, která žila na severní Moravě. V něm píše, že dětí-sirotků bylo tolik, že si s nimi komunisté nevěděli rady a proto je sehnali do jedné stodoly a tam je upálili. Tato zvěrstva potvrzují též současní ukrajinští historici jako například profesor Serhyj Kulčyckij.

Pravdou je, že pole byla často obehnána ostnatými dráty a střežena příslušníky NKVD (sovětské komunistické gestapo) s puškami Ti neváhali střílet i po dětech, které si z hladu chtěly utrhnout pár klásků. Kolektivně byly trestány celé vesnice, které nesplnily povinné dodávky. Ty byly odříznuty od svého okolí, milicionáři bránili jejich obyvatelům v odchodu a tím pádem je včetně žen a malých dětí odsoudili k smrti hladem.

Ani nepřekvapuje, že hladomor byl na Ukrajině rovněž provázen násilnou rusifikací, kdy se ve školách místo ukrajinštiny začala vyučovat ruština, byly zavírány ukrajinská divadla, muzea atd. a ukrajinští kulturní pracovníci končili v gulazích. Do oblastí, kde bylo vyhlazeno původní ukrajinské obyvatelstvo, přicházeli Rusové.

Pak se ovšem nelze divit značné averzi mnoha Ukrajinců vůči všemu ruskému. Ta ovšem byla jenom důsledkem příčiny - mnohaleté násilné rusifikace na Ukrajině.

Zdroj:

Dějiny Ruska 20 století, díl I., kolektiv autorů, Praha 2014

Dějiny Ukrajiny, Jan Rychlík, Praha 2015