Ukrajinka: Mrtvá dětská tělíčka vyhazovali ruští dozorci z vlaků

Oksana pochází z Mukačeva, žije nedaleko Prahy, na lvovské univerzitě vystudovala historii a je tedy ideální společnicí pro debatu o ukrajinské minulosti. Ukrajinci v roce 1941 vítali německé vojáky jako osvoboditele, protože k tomu měli po dvou letech brutální ruské komunistické okupace své důvody. A v těchto dřívějších událostech je i klíč k pochopení těch současných.

Na rozdíl od mnoha svých krajanů měla Oksana štěstí. Poté, co vystřídala typické profese uklízečky, myčky nádobí v restauraci a servírky, se stala manažerkou firmy, která obchoduje s Ukrajinou. Jistě jí k tomu pomohly i velmi solidní jazykové znalosti. Kromě rodné ukrajinštiny ovládá češtinu, němčinu, angličtinu, ruštinu a domluví se i maďarsky, což se jí v rodném Mukačevě se silnou maďarskou menšinou hodí.

A tak jsme si jednou povídali u kávy o velmi komplikovaných dějinách její vlasti. „Ukrajina neměla nikdy v historii až do roku 1991 s výjimkou Kyjevské Rusi, která zanikla ve 12. století, vlastní stát. Epizodu se Západoukrajinskou lidovou republikou z let 1918 až 19 nepočítám. Navíc došlo ke spojení území, která jsou civilizačně značně odlišná. Východní Ukrajina byla ruská od 17. století, kdežto Halič na západě patřila k Polsku, později k Rakousku a s Ruskem neměla po staletí nic společného. Naše Zakarpatská Ukrajina nebo spíše Podkarpatská Rus byla od 11. století součástí Uher a to až do roku 1918, kdy byla připojena k Československu. Teprve v roce1945 nás okupovali Rusové a udělali z nás součást Ukrajiny, která pro nás byla úplně cizí zemí. Mimochodem moje babička říká, že za Čechů u nás bylo nejlíp a vzpomíná, jak ve třicátých letech sloužila v Praze u nějakých bohatých Židů. Prý to byli hodní lidé,“ vzpomíná Oksana.

Mě ovšem zajímá spíše začátek II. světové války a ono vítání německé armády osvoboditelky. „Zkušenosti naší rodiny jsou jiné. Mukačevo připadlo v listopadu 1938 po vídeňské arbitráži Maďarsku a u nás Němci až do března roku 1944 nebyli. Maminka si akorát pamatuje, jak ji kdysi na ulici pohladil nějaký německý důstojník, dal ji čokoládu a řekl, že má doma také takovou malou holčičku. Mámě byly tenkrát čtyři roky. Tím samozřejmě nechci zlehčovat nacistické zločiny, ale i mezi Němci se našli slušní lidé. Jednou však maďarští četníci odváděli židovskou rodinu a babička se do nich rázně pustila, ať ty lidi okamžitě nechají být, že je zná, jsou slušní a nikomu nic neudělali. Naštěstí narazila na nějakého rozumného četníka, který jí klidně vysvětlil, že oni s tím nemohou nic dělat, dostali to rozkazem od Němců, musí je odvést na nádraží, a pak prý je povezou někam do Polska do pracovního tábora.“

„No jo pěkných pracovních táborů, ale cením si toho, že horthyovské Maďarsko až do roku 1944, než do země přišla německá armáda, chránilo své Židy a na rozdíl třeba od Slovenska je neposílalo do koncentráků,“ podotkl jsem.

„Lidé si tehdy neuměli představit, jaká hrůza jsou nacistické koncentráky. Ale vrátím se k onomu vítání německých vojáků. Jak jistě víš, tak Halič se Lvovem byla na základě paktu Molotov-Ribbentrop na podzim roku 1939 okupovaná sovětským Ruskem. A tady bych řekla, začíná obrovská nenávist západní Ukrajiny vůči Rusům. Do června 1941 trval v této oblasti brutální komunistický teror, Rusové povraždili statisíce lidí, v transportech na Sibiř masově umíraly ženy a děti, mrtvá dětská tělíčka vyhazovali ruští dozorci z vlaků. K zatčení, uvěznění nebo dokonce popravám stačilo málo. Nějaký komunista řekl o rolníkovi s deseti hektary polí, že je kulak, a už se rozjela zatýkací mašinérie NKVD. Zpočátku se zaměřovala hlavně na Poláky, ale později to odnášeli i Ukrajinci. Pak se nelze divit tomu, že Ukrajinci nechtěli mít s Rusy nic společného. A když v červnu 1941 napadli Němci bolševické Rusko, brali je Ukrajinci jako zachránce. Ano němečtí vojáci byli vítáni jako osvoboditelé od stalinské tyranie, místní na ně házeli květiny, dávali jim jídlo, kořalku atd. Podle svědectví lidí se prvosledové jednotky Wehrmachtu chovaly relativně slušně. Jeden můj kolega ze studií řekl, že například Němci v jejich vesnici dovolili vesničanům otevřít kostel, který bolševici před tím zavřeli.

Jenomže nadšení netrvalo dlouho a Ukrajinci pochopili, že Němci nejsou žádní osvoboditelé a Hitler je stejný tyran jako Stalin. Ukrajina tehdy vyhlásila nezávislost, Německo ji však neuznalo, dosadilo svoji okupační správu a západ země připojilo k polskému generálnímu gouvernementu. Nacisté pak nechali zavřít příznivce nezávislosti v čele se Stěpanem Banderou a odvléknout je do Německa. Bandera byl tři roky vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Není tedy pravda, že Ukrajinská povstalecká armáda nebo jak říkáte vy banderovci, byla spojencem nacistů. Ta bojovala za svobodnou Ukrajinu proti všem - Polákům, Němcům a hlavně Rusům. A jelikož se Rusové dosud za své zločiny neomluvili, tak jsou na západní Ukrajině silně nenáviděni. A pak se nelze divit, že ukrajinští nacionalisté napadli ve Lvově ruského konzula,“ míní Oksana.

„To vím,“ dodávám. „Jenomže ten konzul šel položit věnec na hrob padlým rudoarmějcům a to se nedělá. Chápu vaše pocity, ale to už bylo za hranicemi normálu,“ namítám. „To víš, naši jsou horkokrevnější než vy. Ovšem komunisté z toho dostali hysterický záchvat a chtěli, aby Lvov byl potrestán odebráním mistrovství Evropy ve fotbale,“ „Tak to je směšné, protože pořadatelství schvaluje UEFA a ta by žádnou změnu z takového důvodu, který se sportem nesouvisí, nedovolila a navíc by to ani technicky nebylo možné,“ směji se.

„Rusové si zato mohou svoji arogancí sami. Pro nás není Rudá armáda osvoboditelka, její vojáci nás okupovali. Jak Halič, tak i Podkarpatská Rus nechtěly být součástí sovětského Ruska, ale byly k němu násilím připojeny. Moje babička s dědou vzpomínali, jaké to bylo, když přišli Rusové, u nás vraždili, loupili a znásilňovali. To nebylo žádné osvobození ale teror. Po vojácích přišla NKVD, a začaly deportace do gulagů. Referendum za připojení k Rusku u nás vypadalo tak, že do vesnice přijeli vojáci, naložili vesničany na nákladní auta, odvezli k volebním místnostem, kde jim dali lístky s textem, jsem pro SSSR, a donutili je hlasovat. To přece nebyla žádná svoboda, ale tyranie,“ rozohnila se Oksana.

Zkrátka, když se budete bavit s lidmi se západní Ukrajiny, tak rudoarmějci pro ně nebyli žádní osvoboditelé, ale zločinci. A na východě to zase vidí jinak. Taková je holt skutečnost. Je potřeba historii chápat v souvislostech v rámci příčin a důsledků. Komunistický teror v ruské režii byl příčinou a jeho důsledek pak obecná nenávist k Rusku.

Kdo by však chtěl pochopit novodobou historii této oblasti, tomu doporučuji výbornou knihu Timothyho Snydera Krvavé země, která nedávno vyšla v nakladatelství Paseka a patří vůbec k nejlepší současným historickým pracím.