Ukrajina se v třicátých letech stala obětí brutální rusifikace

Za sovětské hrůzovlády nečelila Ukrajina jen záměrně vyvolanému hladomoru s miliony mrtvých, ale i krutému potlačování ukrajinského národního života. Tzv. ukrajinizaci ukončil přímý rozkaz diktátora Stalina.

Nastaly komunistické represe včetně poprav. Je třeba si připomenout i tuto méně známou část ukrajinské historie, která má rovněž podíl na nevraživosti Ukrajinců k Rusku. Pravdou je, že ve dvacátých letech minulého století se na Ukrajině za éry lidového komisaře pro školství a vzdělání bolševika staré školy Mykoly Skrypnyka rozvíjela politika ukrajinizace veřejného života a kultury. Nedají se mu upřít jisté úspěchy, byla výrazně snížena negramotnost a více než čtyři pětiny Ukrajinců uměly číst a psát. V 88% všech ukrajinských škol se vyučovalo ukrajinsky a v roce 1932 92% knih, novin, časopisů a dalších tiskovin vycházelo v ukrajinštině.

To však na počátku třicátých let minulého století skončilo. Hlavní podíl na tom měl Stalin, který měl strach z ukrajinského národního hnutí a proto byla řada ukrajinských intelektuálů obviněna z ukrajinského buržoazního nacionalismu a odsouzena do gulagů. Již v roce 1929 odhalila sovětská tajná policie OGPU (později NKVD a ještě později KGB) údajné spiknutí vedené tzv. Svazem pro osvobození Ukrajiny (Spilka vyzvoennja Ukrajiny - SVU) bojujícím za ukrajinskou nezávislost a za svržení komunistické moci. Ani nepřekvapuje, že mezi údajnými členy SVU byli i představitelé ukrajinské pravoslavné církve. Ve skutečnosti však žádný takový spolek neexistoval, jednalo se o výsledek provokace sovětské moci. Kvůli tomu bylo zatčeno na 30 000 lidí. V roce 1930 byl uspořádán veřejný proces s pětačtyřiceti údajnými představiteli SVU, z nichž polovina patřila k členům Ukrajinské akademie věd. Mezi obviněnými byli dále profesoři, právníci, lékaři, teologové, inženýři chemie a další. Byl to typický sovětský vykonstruovaný soud, kdy se obvinění přiznávali k těm nejhorším zločinům. OGPU pomocí krutých výslechovým metod dokázalo přimět obviněné k povolnosti. Ti však měli tenkrát štěstí, dostali většinou jen několik let vězení a popraveni byli až v době tzv. velkého teroru v letech 1937 – 1938. Připraveny byly i další podobné procesy. V letech 1932 – 1933 bylo za protisovětskou činnost zatčeno na Ukrajině 200 tisíc lidí.

Boj proti ukrajinizaci se na přímý pokyn z Kremlu rozhořel naplno. V lednu 1933 vyslal Stalin na Ukrajinu Rusa Pavla Postyševa, který ve funkci druhého tajemníka ukrajinské komunistické strany de facto ovládl Ukrajinu. Obětí stalinských represí se stal i Skrypnyk, který byl obviněn, že se snaží proti sobě poštvat ruský a ukrajinský národ, odmítl však sebekritiku a v červenci 1933 spáchal sebevraždu. Zatýkáni byli intelektuálové hlásící se k Ukrajině. Pronásledována byla i ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Rudí likvidovali i kulturní památky a cenné stavby. Jen v roce 1935 komunističtí barbaři zničili v Kyjevě desítky starých budov. Z hlavního ukrajinského města zmizely i hroby a pomníky významných ukrajinských literárních a politických osobností 19. a 20. století. Na index se dostala také díla ukrajinských spisovatelů, básníků, historiků, sociologů a všech dalších, kteří byli zatčeni a odsouzeni.

Ukrajinizaci nahradilo tzv. sbližování ruského a ukrajinského národa a také sbližování obou jazyků. Ve skutečnosti to však byl krycí název pro brutální rusifikaci. Ještě v třiatřicátém roce byla zrušena pravopisná reforma ukrajinštiny a místo ukrajinského písma se zaváděla ruská azbuka. Ukrajinské školy byly nahrazovány ruskými, ukrajinské tiskoviny byly rovněž vytlačovány ruskými a razila se zásada, že každý Ukrajinec musí umět rusky. Ruština byla povinně zavedena jako státní a úřední jazyk v celém tehdejším SSSR. To samozřejmě zvýhodňovalo Rusy, kteří se nemuseli učit žádnému z jazyků ostatních národností.

V období velkého teroru v letech 1937 – 1938 bylo na Ukrajině uvězněno na 270 tisíc lidí, z nichž zhruba polovina byla popravena.

Ukrajinci byli vystaveni silné diskriminaci jen proto, že se hlásili ke svému národu a jazyku. Ukrajinština byla násilně nahrazována ruštinou. Pronásledování mělo původ v Moskvě a i proto lze chápat ukrajinskou averzi vůči Rusku. Také z toho důvodu, že i nynější ruský diktátor Putin neuznává Ukrajince jako samostatný národ a považuje je za Rusy.

Zdroje:

Dějiny Ukrajiny, Jan Rychlík, Bohdan Zilynskij, Paul Robert Magocsi, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015

Brány Evropy (Dějiny Ukrajiny), Serhij Plokhy, nakladatelství Jota, Brno 2023

Rudý hladomor, Anne Applebaumová, nakladatelství Pavel Dobrovský - Beta,s.r.o. a Jiří Ševčík, Praha – Plzeň 2018

Dějiny Ruska 20 století, díl I., kolektiv autorů, nakladatelství Argo, Praha 2014