U Vídně byla zachráněna Evropa před muslimskými hordami

Možná zázrak, ale spíše rostoucí převaha křesťanskojudaistické civilizace nad islámskou. Před 330 lety porazila spojená spojenecká říšská, habsburská a polská vojska čítající zhruba 74 tisíci mužů téměř dvojnásobnou přesilu armády turecké koalice vedené Karou Mustafem Pašou. To byl začátek konce brutální islámské expanze do Evropy.

V pravou chvíli přitáhlo 12. září 1683 k Vídni křesťanské vojsko vedené polským králem Janem III. Sobieským a vévodou polním maršálem Karlem V. Lotrinským. Bylo načase, protože obránci dva měsíce obleženého hlavního města habsburské monarchie odolávali osmanským útokům vypětím posledních sil. Velitelem obrany metropole byl města polní zbrojmistr a prezident dvorní vojenské rady hrabě Ernst Rüdiger Starhemberg. Velkou zásluhu na ubránění Vidně má ovšem také český šlechtic a polní maršál hrabě Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který byl Starhembergovým zástupce a v době zranění svého šéfa převzal řadu jeho velitelských pravomocí a v červenci a v srpnu dokonce zastával post vrchního velitele vojsk bránících Vídeň. Pikantní na tom je, že Zdeňkův děd Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl v červnu 1621 popraven v Praze na Staroměstském náměstí, protože se zúčastnil stavovské vzpoury proti zákonnému českému králi Ferdinandu II.   

Toho dne nastal rozhodující obrat kolem 17 hodiny, obránci města provedli razantní výpad proti útočníkům, spojili se s osvobozovací armádou a polští husaři zároveň vtrhli do osmanského tábora. Turci silně zpanikařili a začali utíkat. Jenom pro zajímavost součástí osmanské koalice byla i vojska srbská, bulharská a valašská.

Střetnutí u Vídně patří mezi nejdůležitější události lidské historie, definitivně se podařilo zabránit islamizaci minimálně střední Evropy.  Ta by znamenala jediné, české země by se nestaly součástí vyspělého Západu, ale chudého zaostalého Východu. I Morava byla obětí surových tureckých nájezdníků, kteří vypalovali vesnice a vraždili ženy a děti.

Bitva u Vídně byla začátkem tureckého konce. Armády habsburské monarchie vedené Karlem V. Lotrinským a později jedním z nejlepších rakouských vojevůdců všech dob generalissimem princem Evženem Savojským na přelomu 17. a 18. století postupně vytlačili Osmany ze střední Evropy a částečně i z Balkánu.

Je potřeba ocenit, že do bojů s tureckým nebezpečím později zasáhlo též Rusko vedené carem Petrem I. Velikým. Byl to kontroverzní panovník, který si ale uvědomil, že pokud chce vojensky uspět, musí jeho velká, avšak do té doby zaostalá země přijmout vymoženosti západní civilizace. To se mu povedlo a výsledkem bylo v roce 1696 dobytí mohutné a klíčové turecké pevnosti Azov na břehu Azovského moře, i když za vydatné pomoci zahraničních (převážně rakouských) dělostřelců a inženýrů.

Důležité je, aby v každé době státy evropského civilizačního prostoru dokázaly vítězit nad svými nepřáteli a přestali se zabývat zbytečným sebemrskačstvím za údajné zločiny vůči druhým. Pravdou je, že muslimové v historii spáchali víc zločinů proti křesťanům, než tomu bylo naopak.