Syrští křesťané jsou slušní, dejme jim azyl

Nedávno jsem si na iDNESu nebo v MF DNES, to už přesně nevím, přečetl článek o jedné syrské rodině, která patřila k tamní křesťanské komunitě a nyní žije v Hradci Králové. Loni oslavila Vánoce v duchu českých tradic. Hodně jí podporují křesťané a europoslanec Tomáš Zdechovský. A to je dobře.

Syrští křesťané jsou častým terčem útoků islámských radikálů v Sýrii a tak se nelze divit, že mnozí z nich utekli ze své rodné země a nyní přežívají v uprchlických táborech v okolních státech. Jedné takové křesťanské rodině se podařilo dostat až do České republiky a nyní žije v Hradci Králové, kde jí vydatně pomáhá tamní křesťanská komunita.

Mluvil jsem o ní se svoji spolužačkou Jarkou z brněnské filozofické fakulty Masarykovy univerzity, která je hradeckou rodačkou a v tomto městě stále žije. Setkali jsme se minulý týden v Praze a ta mně k tomu řekla. „Jo, ti Syřani jsou v pohodě, jsou to slušní lidé, nejsou s nimi žádné problémy. Vím, že jim pomáhá pan europoslanec Zdechovský, který jim snad sehnal i bydlení, a to je správné. Lidé si mají pomáhat.“

Její slova mě mile překvapila a jsem rád, že se najdou i politici, kteří nemyslí jenom na sebe, ale i na druhé. Jsem rád, že dokážeme pomoci lidem v nouzi. Tito Syřani jsou podle obyvatel Hradce slušní lidé, se kterými nejsou žádné problémy, snaží se u nás znovu normálně žít poté, co přišli o svůj původní domov.

Nikdo rozumný jistě nechce, abychom k nám zvali muslimské radikály, kteří by u nás chtěli zavádět šariu a zřizovali zde odnože Al Kajdy. Jenomže syrští křesťané jsou právě oběťmi těchto náboženských fanatiků, před nimi utíkají a často jim zůstalo jen to oblečení, které měli na sobě. Pokud tito lidé budou respektovat naši kulturu, naše zvyklosti, tak ať u nás zůstanou a začnou znovu žít.

Statisíce Čechů, kteří v minulém století utíkali do ciziny před nacistickým a komunistickým terorem, také byly rády, kdy že se jich v zahraničí místní lidé ujali a umožnili jim začít nový život. Byl bych rád, kdyby už přestala taková ta čecháčkovská vyčůranost ve stylu, nám musí všichni pomáhat, když máme průšvih, ale my máme ostatní lidově řečeno na háku. Někdy si až říkám, že jsme si ten Mnichov za takové chování tenkrát zasloužili.