Stalingrad jako krytí ruské válečné katastrofy

Za symbol obratu v II. světové válce na východní frontě bývá považována stalingradská bitva, od jejíhož konce uplynulo v sobotu 2. února rovných sedmdesát let. Německá armáda utrpěla těžkou porážku, která ovšem neznamenala rozhodující obrat ve válce a navíc sloužila jako zástěrka krachu Rudé armády v souběžné operaci Mars. Oprávněná radost z vítězství také nemůže zakrýt Stalinovy zločiny vůči vlastním lidem.  

V listopadu 1942 zahájila Rudá armáda, respektive vojska Stalingradského, Donského a Jihozápadního frontu operaci Uran - protiútok u Stalingradu. Už 23. listopadu, tedy čtyři dny po zahájení útoku, bylo obklíčení německé 6. a části 4. tankové armády dokončeno u Kalače. V kotli zůstalo na 300 tisíc německých vojáků. Sovětský ofenzivní plán byl dobře připravený, rudoarmějci udeřili na křídla vojsk Osy, které bránily slabě vycvičené a vyzbrojené rumunské, italské a maďarské jednotky. Tak například Rumuni měli k dispozici pouze protitanková děla ráže 37 mm, která byla proti ruským tankům T-34 zcela neúčinná. Není tedy divu, že vojska německých spojenců byly rozdrcena během několika dnů.

Nakonec po nepřetržitých útocích Rudé armády obklíčená německá vojska v únoru 1943 kapitulovala a do zajetí padlo asi 90 tisíc německých vojáků včetně velitele 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse. Byla to první velká německá porážka, při které byla zničena celá armáda. Rusové i všichni antifašisté se z krachu německé ofenzívy a sovětského vítězství upřímně radovali.

Nutno ještě dodat, že Německo mohlo této porážce zabránit. Především asi nejlepší německý vojevůdce, polní maršál Erich von Manstein, ale i další vysocí důstojníci, naléhali na Adolfa Hitlera, aby vydal rozkaz k ústupu 6. armády od Stalingradu. To by se určitě povedlo, jenomže vůdce trval tvrdošíjně na dobytí města nesoucí jméno jeho hlavní rivala a jakýkoliv ústup zakázal. Proto je přímo zodpovědný za zbytečnou smrt svých vojáků.

Nutno říct, že v tom byl právě rozdíl mezi Adolfem Hitlerem a Josefem Stalinem. Zatímco Hitler musel mít poslední slovo při velení německým vojskům až do konce války, Stalin po katastrofách v roce 1941, které způsobil Rudé armádě svým nekompetentním velením, raději moudře přenechal rozhodování svým maršálům. To jsou však obecně známá fakta, nyní se ale přesuneme do méně probádaných oblastí sovětských dějin.

Super Stalingrad či hlavní válečný obrat

Grandiózní bitva na Volze je ovšem příčinou dalších otázek, o kterých se moc nemluví a zůstávají nezodpovězeny. I někteří ruští vojenští historici se domnívají, že Stavka (vrchní velení Rudé armády) nevyužila velké šance, kterou v této oblasti měla. Útočící německá vojska se v letní ofenzívě v roce 1942 dostala daleko na východ a jih, až na Kavkaz. Alpští myslivci dokonce vztyčili nacistickou vlajku i na nejvyšší kavkazské hoře Elbrusu. Němci tedy byli hodně roztažení do nitra Ruska. Toho údajně mohla využít Rudá armáda a útokem na Rostov na Donu uzavřít v obrovském obklíčení nejen šestou německou armádu, ale i 1 a 4. tankovou, dále 17. a 4. rumunskou armádu a také vedení s týlem německé skupiny armád A. Pokud by se tato velkolepá operace povedla, způsobilo by to prakticky rozklad nacistických sil na jižní frontě a možná i urychlení celkové porážky Německa.

Je rovněž sporné mluvit o rozhodujícím obratu na východní frontě, když v závěru zimních bojů v zimě 1942/43 přešla iniciativa opět na německou stranu a Rudá armáda utrpěla několik významnějších porážek. Geniální Mainstein dobře zpozoroval, že jednotky Rudé armády, které postupovaly dále na Západ a obsadily mimo jiné bývalé hlavní město Ukrajiny Charkov, se příliš vzdálily od svých zásobovacích tras a nechaly odkrytý týl. Sovětské velení si totiž myslelo, že má nad nepřítelem drtivou převahu a hrubě podcenilo německé možnosti.

Výsledkem byl zničující protiútok Mansteinovy skupiny armád Jih a opětovné dobytí Charkova a Belgorodu v březnu 1943. Sovětské ztráty činily asi 37 tisíc padlých, téměř 700 tanků a 600 děl.

Mimochodem v jedné ze scén sovětské filmové epopeje Osvobození režiséra Jurije Ozerova se Stalin někdy na jaře 1943 ptá svých důstojníků, proč ti Němci nic nedělají a jeden z velitelů Rudé armády odpověděl: „Nemohou se vzpamatoval po Stalingradu.“ Na to Stalin celkem prudce vykřikl: „A my zase po Charkovu. Tam Němci dokázali, že ještě nejsou na kolenou.“

Pravdou je, že definitivně přešla strategická iniciativa na stranu Rudé armády až v červenci 1943 po bitvě u Kurska a neúspěchu německé operace Citadela.

Dlouho utajovaná těžká Žukovova porážka

Je pravdou, že velkolepé sovětské vítězství u Stalingradu se stalo krytím pro rozsáhlý krach Rudé armády a její neúspěšnou operaci Mars, která začala ve stejné době jako obrat na Volze. Šest dnů po začátku protiútoku u Stalingradu, 25. listopadu 1942 zahájila sovětská vojska mohutnou ofenzívu, jejímž cílem bylo zničení 9. německé armády vedenou generálplukovníkem Waltrem Modelem vojsky Kalininského a Západního frontu v rževském výběžku, odkud ještě mohli Němci ohrožovat 200 kilometrů vzdálenou Moskvu. Klíčovými cíly sovětského útoku byla města Vjazma, Smolensk a Syčovka. Operace Mars skončila po třech týdnech nespěšných rudoarmějských útoků velkým fiaskem. Sovětské ztráty při ní činily na 100 tisíc padlých a nezvěstných a zhruba 230 tisíc zraněných vojáků. Kromě toho přišli Sověti o 1600 tanků. Viníkem této velké porážky byl bezpochyby maršál Georgij Žukov, který ofenzivě Rudé armády u Rževa velel. K sovětskému nezdaru jistě přispěl i fakt, že tentokrát stály proti Rusům kvalitní německé jednotky a nikoliv slabé oddíly jejich satelitů.

Zajímavé je také hodnocení sovětského neúspěchu Modelovými zpravodajskými důstojníky. „Nepřítel se sice hodně naučil, ale znovu ukázal, že není schopen využít kriticky příznivou situaci. Stále se opakuje stejný obrázek, kdy operace, které začaly s ohromnými záměry a lokálními úspěchy, jakmile narazily na těžké ztráty a nepředvídané situace, zdegenerovaly až do nemyslného zuřivého bušení do pevných postavení frontové linie. Tento nepochopitelný fenomén se objevuje znovu a znovu…“.

Ruští vojenští historici se s touto porážkou vypořádali tradičně po svém - mlžením a bagatelizováním. Prý se jednalo o pouhou diverzní akci na podporu stalingradské ofenzivy, která zabránila přesunu německých posil ke Stalingradu. Jak ovšem správně poznamenal americký vojenský historik David Glantz ve skvělém díle Největší Žukovova porážka, je toto hodnocení mírně řečeno neupřímné, ostřeji pak vysloveně lživé.

Stačí se podívat na počet a sílu nasazených vojsk v obou případech. Byly srovnatelné! Tedy do operace Mars nasadil maršál Žukov celkem 670 tisíc vojáků a 2000 tanků, do operace Uran pak její velitel maršál Alexandr Vasilevskij poslal asi 700 tisíc vojáků a 1400 tanků. Logicky se z toho dá odvodit, že význam a cíle obou akcí byly minimálně srovnatelné. Pokud by tomu tak nebylo, těžko by se útoku na rževský výběžek zúčastnilo tolik sovětských vojáků.

Stalinovy zločiny proti lidskosti

Velkým stínem sovětského vítězství u Stalingradu (a nejen u něj) jsou zločiny bolševického vůdce Stalina proti vlastním lidem. Ten zrovna v tomto případě zakázal evakuaci civilistů z města na Volze a to nepochopitelně včetně žen a dětí. Desetitisíce lidí pak kvůli tomuto nelidskému rozkazu zbytečně zemřelo, mnozí přežili za cenu nepředstavitelného utrpení.

To dokazuje i případ, který popsala v sobotní MF DNES Adéla Dražanová. Valentina Saveljevová, které bylo tehdy pět let, žila během bojů s matkou a bratrem v jakési polodíře nebo polojeskyni někde na břehu Volhy. K jídlu nic nebylo, žádné zásobování nefungovalo a tak lidé jedli hlínu. Zatímco ona přežila, její bratr nikoliv. Zemřel hladem a podchlazením v kruté ruské zimě. Inu gruzínský komunistický netvor byl pro obyvatele Sovětského svazu někdy horším nepřítelem než samotní nacisté.