Stalin, Mussolini, Franco, ten komunistický padouch byl z nich nejhorší

Tato povedená trojka má na svědomí zločiny proti lidskosti, ale jenom Stalin se dopustil genocidy vlastního obyvatelstva, přičemž nešetřil ani děti, které umíraly v nelidských podmínkách transportů do nehostinných oblastí SSSR.

K tomu srovnání mě přiměl jeden známý svým výrokem, „Ani Franco ani Musollini na rozdíl od Stalina ve svých zemích záměrně nevyvolali hladomor, při kterém zemřely miliony lidí.“ To je pravda! Britský konzervativní politik a premiér Sir Winston Churchill někdy po roce 1945 prohlásil: „Raději budu žít ve Francově Španělsku než ve Stalinové Rusku,“ a k tomu dodal, že sice Francův režim není podle jeho gusta , ale pořád lepší než Stalinův teror v SSSR.

Generál Francisco Franco byl podle Wikipedie autoritativní politik a nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti). Již před vypuknutím občanské války v roce 1936 byla situace ve Španělsku hodně dramatická. V tomto období stoupalo napětí a politické násilí bylo na denním pořádku. Podle oficiálních zdrojů bylo 330 lidí zavražděno a 1511 zraněno, došlo ke 113 generálním stávkám, zničení 160 kostelů a klášterů. Byli vražděni kněží a řeholní sestry. Dne 12. července byl zavražděn nadporučík „Útočných stráží“ a člen Socialistické strany José Castillo. Následující den skupina důstojníků „Útočných stráží“ v rámci odvety zavraždila vůdce monarchistů José Calvo Sotela.

Za této situace vypuklo armádní povstání proti republikánské válce a později se vrchním velitelem povstalců stal generál Franco. Na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli konvencí, prakticky hned na počátku války bylo dle odhadů povražděno přes 50 000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty, kteří byli na „špatné straně“. Počty popravených byly pravděpodobně srovnatelné na obou stranách. Nejde tedy říci, že by šlo o souboj dobra se zlem. Brutálního násilí se dopouštěli jak povstalci, tak republikáni.

Občanská válka nakonec skončila o tři roky později vítězstvím povstalců. Britský historik Norman Davies v knize Evropa to zdůvodnil tím, že zatímco Francovi se podařilo sjednotit opozici, republikáni zůstali roztříštěni a jednotlivé frakce bojovaly mezi sebou. Španělské povstalce v tomto střetu podporovaly a Německo a Itálie, Franco se však později postaral o to, aby s výjimkou tzv. Modré legie nasazené proti SSSR, zůstalo Španělsko za II. světové války, neutrální. Španělé dokonce umožňovali spojeneckým vojákům, kteří se dostali na jeho území, návrat do Velké Británie, ačkoliv by je správně podle mezinárodního práva měli internovat. Jedním z nich byl i čs. pilot RAF generál František Fajtl.

Italský Duce Benito Mussolini pocházel z chudé rodiny a zpočátku byl socialistou. Napsal dokonce publikaci Jan Hus, hlasatel pravdy, za což později obdržel od čs. prezidenta T. G . Masaryka Řád Bílého lva. V roce 1915 podpořil vstup Itálie po boku dohodových mocností do I. světové války a rozešel se s socialistickou stranou. Začal tak jeho postupný příklon k fašismu. K moci se dostal tzv. Pochodem na Řím v říjnu 1922, kdy jej italský král Viktor Emanuel III. jmenoval premiérem. O tři roky později se stal neomezeným diktátorem. Režim, který v Itálii nastolil, byl totalitní a neváhal likvidovat své odpůrce, především socialisty, komunisty a odboráře. Jak je uvedeno na webu securitymagazin.cz, v roce 1924 atentátníci s vazbami na Mussoliniho zavraždili socialistického vůdce Giacoma Matteottiho. Duce velmi bezohledně postupoval i proti Mafii, většina jejich předáků tehdy uprchla do USA, a na Sicílii významně poklesla zločinnost.

Na druhé straně, aby omezil vliv levice, nechal Duce po roce 1927 uzákonit některé sociální jistoty. Podle Wikipedie byly zavedeny povinné pojištění proti úrazům, nemocem, nemocem stáří, opatření proti malárii a tuberkulóze, přídavky na děti, minimální mzda, placená dovolená atd. V roce 1929 se uzavřením tzv Lateránských dohod zasloužil o normalizaci vztahů mezi Itálií a Svatým stolcem, které byly po obsazení papežského státu v roce 1871 značně napjaté.

Italská vojska přepadla v roce 1935 Habeš a o čtyři léta později okupovala Albánii. V roce 1940 se Mussoliniho Itálie stala spojencem hitlerovského Německa. O dva roky dříve pod nátlakem Hitlera přijala Itálie antisemitské zákony, které vyloučily Židy ze státních úřadů, armády, policie, školství a omezily jejich vlastnická práva. Je ovšem pravdou, že i přes tento útisk nebyli italští Židé za Mussoliniho hromadně deportováni do vyhlazovacích táborů. K tomu došlo až po jeho svržení a německé okupaci Itálie v roce 1943. Mnoho Italů a institucí však Židy před nacisty skrývalo. Tisíce Židů se s vědomím papeže Pia. XII. ukrývaly ve Vatikánu.

Španělský a italský režim byly totalitní, o tom není sporu. Ten první národně konzervativní, ten druhý fašistický. Proti jejich diktátorským vládcům, byl ovšem Josef Stalin, který má na kontě životy řádově desítek milionů lidí, arcilotrem. Sovětský komunistický vůdce v rámci boje proti tzv. kulakům neváhal nechat vědomě zavraždit miliony rolníků - Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších. Rudá vrchnost pod jeho vedením jim nařídila nereálné odvody zemědělských produktů, takže jim nic nezbylo a ubozí lidé umírali hlady. Stalin nechal vyhlazovat celé skupiny lidí včetně dětí, které řadil mezi tzv. třídní nepřátele a nařídil jejich deportace do nehostinných oblastí tehdejšího SSSR. „Žili jsme v dřevěných barácích. Velice mnoho rozkulačených, obzvlášť dětí a starců, zemřelo hlady a zimou. Neměli jsme dětství ani mládí, hladověli jsme, jedli mech a lipové listy, chodili jsme v laptích a podomácku spíchnutých šatech,“ popisuje v knize Alexandra Jakovleva Rusko plné křížů situaci své farmářské rodiny v roce 1930 Viktor Ivanovič Pankov.

Franco ani Mussolini se k tak rozsáhlým masovým perzekucím vlastních obyvatel neuchýlili. Naopak za jejich vlády životní úroveň obyčejných Španělů a Italů rostla. Známý je ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959 – 1973, nazývaný Španělský zázrak. Toto období je vnímáno jako velký úspěch Frankovy vlády. Během něho lidem výrazně stouply platy, což dalo vzniknout mnoha rozvinutým oblastem a položilo základ silné střední třídě.

Pak tu byl ještě jeden velký rozdíl. Zatímco italský a španělský diktátor pronásledovali skutečné odpůrce svých režimů, Stalin nechal v mnoha případech perzekuovat vymyšlené viníky. Vykonstruované politické procesy v SSSR jsou známou skutečností. Pověstné jsou též případy, kdy místní velitel NKVD, který ještě pozdě odpoledne neměl splněný denní plán zatčených, vyslal své podřízené na nádraží, aby zadrželi přítomné a chybějící „delikventy“ mu přivedli.

Zdroje:

Původně socialista, posléze fašista Mussolini se stal diktátorem 3. ledna 1925 | SECURITY MAGAZÍN

Benito Mussolini | Politické procesy

Benito Mussolini – Wikipedie

Francisco Franco – Wikipedie

Hromadné deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů | Holocaust

Evropa (Dějiny jednoho kontinentu), Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2005

Franco, Paul Preston, nakladatelství BB/art, Praha 2001

Rusko plné křížů, Alexandr Jakovlev, nakladatelství Doplněk, Brno 2008

Lenin, Stalin a Hitler, Robert Gellately, nakladatelství & vydavatelství Volvox Globator, Praha 2014

Rudý hladomor, Anne Applebaumová, nakladatelství Pavel Dobrovský – Beta, Praha – Plzeň 2018