SSSR okupoval Pobaltí a rozpoutal zde brutální teror, putinovské Rusko to popírá

Jedna z největších tragédií v dějinách potkala Litvu, Lotyšsko a Estonsko před 85 lety v srpnu 1940, kdy byly proti vůli drtivé většiny obyvatel okupovány SSSR. V pobaltských zemích nastala krutá komunistická diktatura.

Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 podle webu gulag.online odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě. Více než sto tisíc obyvatel Pobaltí bylo komunistickými zločinci zavražděno.

Druhá světová válka, násilná sovětská anexe, nacistická a poté i sovětská okupace trvající až do roku 1990-1991 znamenala pro Estonce, Litevce i Lotyše mimořádné zhoršení politické i hospodářské situace. Především ale byly všechny národy negativně poznamenány demograficky. Válečnými migračními přesuny, represemi během střídajících se okupací a válečnými operacemi ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel. Zároveň před druhou sovětskou okupací uteklo na Západ čtvrt milionu lidí ze všech tří republik. Úbytek obyvatel byl nahrazen přistěhovalci z jiných oblastí Sovětského svazu, kteří dnes tvoří významnou část obyvatel především Lotyšska a Estonska a s důsledky se tyto země potýkají dodnes.

Jak uvedl historik Jan Rychlík na webu novinky.cz, jednalo se o zemí obývané národy, které byly až do roku 1917 součástí Ruské říše a které využily faktické porážky Ruska v první světové válce k získání státní samostatnosti. Lotyšsko a Estonsko se staly součástí Ruska na začátku 18. století za cara Petra I., Litva pak na konci 18. století po tzv. trojí dělení Polska.

Po podepsaní paktu Molotov - Ribbentrop v srpnu 1939 na základě jehož tajného dodatku Pobaltí připadlo do sféry vlivu SSSR, Moskva usoudila, že přišla chvíle získat tato území zpět.

Už na podzim 1939 Stalin přiměl pobaltské státy ke smlouvě o vzájemné pomoci, a vynutil si tak souhlas s vybudováním sovětských vojenských základen. V Litvě bylo v říjnu 1939 umístěno 20 tisíc sovětských vojáků, v Lotyšsku 30 tisíc a v Estonsku 25 tisíc.

Na jaře 1940 pak nastal takový ten klasický sovětský respektive ruský přístup, Stalin a jeho banda začali pobaltské republiky obviňovat z porušování neutrality a nepřátelských úmyslů vůči Sovětskému svazu. Například Litva byla obviněna z únosu několika vojáků Rudé armády, kteří však s velkou pravděpodobností dezertovali. Nápadně to připomíná současný ruský postup vůči Ukrajině.

Nakonec Sověti provedli přímou anexi, kdy v červnu 1940 vtrhlo na půl milionu sovětských vojáků do Pobaltí. Početně daleko slabší a hůře vyzbrojené místní armády neměly proti tak obrovské přesile šanci. V knize Dějiny Pobaltských zemí je uvedeno, jak taková okupace vypadala v Lotyšsku. Sovětský zástupce Andrej Vyšinskij vyhledal 19. června v prezidentském paláci v Rize prezidenta Karlise Ulmanise a předal mu seznam nové komunistické lotyšské vlády. Když se Ulmaniis zeptal jestli smí v onom seznamu učinit nějaké změny, bylo mu řečeno, že ne, jelikož seznam byl dopředu schválený v Moskvě. Podobně to vypadalo i ve zbývajících dvou pobaltských republikách.

Došlo tak k anexi Litvy, Lotyšska Estonska. Sověti se pokusili okupaci Pobaltí zlegalizovat prostřednictvím typicky zfalšovaných voleb, kdy dopředu byli vybráni poslušní kandidáti a těm nezávislým účast zakázaná. Volební účast byla povinná a potvrzována razítkem v občanských průkazech. Přes všechen nátlak a výhrůžky se mnozí Pobalťané nezalekli a tak například v Litvě činila skutečná volební účast 18 – 32 % místo oficiálně vyhlášených 90 % a více. V řadě míst hlasovali za tamní obyvatele vojáci sovětských posádek. Rudoarmějci také obsadili parlament\ Litvy, Lotyšska a Estonska, kde dohlíželi na hlasování o nastolení sovětské moci a tito vojáci také pro jistotu podíleli též na odhlasování žádosti o připojení k SSSR. Oficiálně tak vznikly Litavská SSR, Lotyšská SSR a Estonská SSR, v čele s republikovými sověty (parlamenty).

Skutečnými vládci ovšem byli sovětští zmocněnci– Vladimir Děkanozov v Litvě, Andrej Vyšinskij v Lotyšsku a Andrej Ždanov v Estonsku. Povedená to trojice rudých násilníků a zločinců. Ještě je třeba dodat, že tak jako v celém SSSR ani v Pobaltí fakticky nevládly samosprávné orgány, ale výbory komunistické strany, které navíc byly pouhými převodovými pákami Ústředního výboru KSSS a plnily bez výhrad jeho rozkazy.

Skutečné smýšlení Pobalťanů se velmi jasně ukázalo za necelý rok, když 22. června 1941 Německo zahájilo útok na Sovětský svaz. Obyvatelstvo pobaltských republik ve velké většině nevnímalo SSSR jako „svůj“ stát, který by mělo bránit. Naopak, považovalo Němce za osvoboditele, takže jednotkám wehrmachtu se dostalo nadšeného uvítání.

Masově též vznikaly partyzánské jednotky, které úspěšně napadaly ustupující Rudou armádu. Podle armyweb.cz tisíce mladých mužů utíkaly do lesů a díky tomu počet těchto protikomunistických partyzánů - Lesních bratrů strmě stoupal. Celkem se jich odhaduje na 70 000 v Litvě, 40 000 v Lotyšsku a 30 000 v Estonsku, k tomu ještě násobně více podporovatelů. Byli to hrdinové, kteří se zbraní v ruce a mnozí z nich až do začátku padesátých let bojovali za svobodu svých porobených vlastí.

Je jasné, že z hlediska mezinárodního práva byla anexe Litvy, Lotyšska a Estonska k SSSR nelegální a nelegitimní. Podle Ottova slovníku naučného z roku 1889 je anexe legitimní, pokud je založena na výsledku předchozího referenda, konaného v souladu s právním řádem státu, jehož území bylo anektováno, kdežto pokud se děje jednostranným prohlášením anektujícího státu, je hrubým porušením suverenity státu. Mnohdy je anexe spojena s válkou nebo použitím či hrozbou síly, například když vítěz války částečně nebo úplně anektuje území protivníka.

V Pobaltí se ovšem žádná svobodná referenda nekonala. O tom, že by připojení pobaltských států k SSSR vyjadřovalo vůli většiny obyvatelstva, nemůže být podle historika Rychlíka samozřejmě ani řeči. Známý finský spisovatel Mika Waltari, autor románu Egypťan Sinuhet, ve své knize Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě poskytl zevrubný popis sovětské okupace a následných represí. Po druhé světové válce byla na sovětský zákrok kniha stažena z prodeje i ze všech veřejných knihoven.

USA nikdy anexi Pobaltí neuznaly a nepovažovaly jej de iure za součást Sovětského svazu. Jak je uvedeno na wikipedii.cz, klíčové mezinárodní instituce Evropský parlament, Evropský soud pro lidská práva a Rada OSN pro lidská práva rozhodly, že tyto tři země nebyly nikdy zákonně začleněny do Sovětského svazu, ale až do roku 1991 nezákonně okupovány. Na principu právní kontinuity meziválečných pobaltských států bylo postaveno i jejich obnovení v roce 1991.

Rusko sice v Jelcinově éře v roce 1991 uznalo anexi Litvy Lotyšska, a Estonska v roce 1940 ze nezákonný akt odporující mezinárodnímu právu, jenomže nyní za Putina je tomu zase jinak. Současný ruský diktátor hlásá, že pobaltské republiky se k SSSR připojily dobrovolně, což je nynější oficiální ruská verze a píše se to i v ruských školních učebnicích. Jak je uvedeno výše, odporuje to historické pravdě, je to samozřejmě podlá lež, ovšem pro současný kremelský režim typická. Pobaltské republiky rovněž požadují finanční kompenzace po Ruské federaci za dobu sovětské okupace, jenom Litva vyhodnotila škody jí způsobené na 30 miliard dolarů, Rusové něco takového samozřejmě odmítají.

Typické pro Rusko je také to, že katan litevského lidu, komunistický zločinec a masový vrah Děkanozov popravený jako člen „Berijovy bandy“ po smrti Stalina v prosinci 1953 byl za putinovské éry už v roce 2000 rehabilitován.

Zdroje:

Sovětská okupace Pobaltí a Lesní bratři | ARMYWEB.cz

Okupace Pobaltí Sovětským svazem – Wikipedie

Jak Stalin se souhlasem hitlerovského Německa zabral Pobaltí - Novinky

Sovětské represe a deportace v pobaltských státech

Pobaltí chce kompenzaci za sovětskou okupaci. Estonci vyzývají ke společnému postupu — ČT24 — Česká televize

Anexe – Wikipedie

Vladimír Dekanozov - frwiki.wiki

Sovětská okupace? Nesouhlasíme. Kreml odmítá odškodnit pobaltské státy - Deník.cz

Dějiny pobaltských zemí, Luboš Švec a kolektiv, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1996

Dějiny Ruska 20. století – díl II, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2015