Srovnávání komunistické éry se současností je chucpe

Ti, co tvrdí, že nyní je to u nás stejné, jak za komunistů před 17. listopadem 1989 nehorázně lžou. Svoje lži potvrzuji sami tím, že zcela svobodně píši na blozích to, co píší, a nikdo je neposílá za mříže.

V říjnu 1988 začaly vycházet samizdatové Lidové noviny. A ještě na jaře 1989 byli jejich vydavatelé Rudolf Zeman a Jiří Ruml zatčeni státní bezpečností a obvinění z trestného činu pobuřování. Nevím nic o tom, že by nyní například šéfredaktoru webu Protiproud Petr Hájkovi hrozilo vězení. Pokud vím, vesele si v něm vydává to, co vydává.

Pamatuji si tu příšernou rudou totalitní dobu dobře. Jak jsem si tajně nahrával od kamarádů na kazety Karla Kryla, Jaroslava Hutku a další podobné písničkáře. Inu tehdy si nebylo možné koupit jejich elpíčka v obchodech, protože oficiálně byli zakázáni. Stejně tak jsem se musel pokoutně dostávat k některým knihám, např. Pavla Tigrida, Pavla Kohouta, Alexandra Solženicyna a dalších. Legálně to nešlo, páč to byli protisocialističtí autoři. Proboha co to bylo za zemi, kde člověk nemohl poslouchat hudbu, kterou chtěl a číst knížky, které měl rád.

Nedávno vydal bývalý šéf KSČM Miroslav Grebeníček knihu o církvi v padesátých letech. Samozřejmě napsanou v komunistickém duchu. Nevím nic o tom, že by mu to někdo zakazoval, nesměla se prodávat, anebo, že by za to byl dokonce vězněný.

V říjnu 1981 zavraždila státní bezpečnost studenta architektury brněnské VUT a katolického aktivistu Pavla Švandu, jehož tělo hodila do propasti Macocha. Důvod jeho smrti mohl být ten, že se krátce předtím sešel v Římě se svým prastrýcem kardinálem Tomášem Špidlíkem a StB se snažila z mladíka dostat podrobnosti. Tehdejší oficiální verzi o sebevraždě nikdo normální nevěří. V současnosti komunistické a jiné podivné existence hlásají, co chtějí, a pokud vím, žádný z nich neskončil v Macoše a ani mu nic podobného nehrozí. .

Pavel Wonka byl komunisty de facto umučen ve věku 35 let v dubnu 1988. Zemřel ve vězení po předchozím zanedbání lékařské péče. Za mřížemi skončil jenom proto, že chtěl kandidovat do tehdejšího parlamentu zvaného Federální shromáždění, což mu komunistickým režimem nebylo dovoleno. Jistá členka Trikolóry, která si předlistopadovou zločinnou dobu podle všeho nepamatuje, tady cosi mlela o nějaké současné nesvobodě. Já jenom připomínám, že Trikolóra kandidovala v nedávných sněmovních volbách naprosto svobodně, a to, že ji lidé nepřijali a dali jí pouhých 2,76% hlasů, je jiná věc. Prostě na politickém trhu ve svobodné soutěži neuspěla, poněvadž jí voliči vystavili stopku. Nevím nic o tom, že by někdo členy Trikolóry za kandidaturu do parlamentu posílal do basy.

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 znamenal svobodu a kdo chtěl, mohl ji využít. Mohlo se začít svobodně podnikat, svobodně cestovat, svobodně zakládat různé spolky atd. Schopni lidé si mohli začít realizovat své sny. Já bych rozhodně neměnil. Za socíku mě třeba v životě nenapadlo, že se někdy podívám do USA. Když jsem viděl americké filmy a v nich například překrásné Monument Valley, tak jsem si říkal, tam se nikdy nepodívám. A vida, já tam před sedmi lety byl.

Jestliže je však někdo neschopný a pouze čeká na to, co mu dají druzí, a akorát nadává na poměry, páč je lempl, tak holt má smůlu. Svobodná společnost zkrátka a dobře není zaopatřovací ústav pro flákače.