Sovětská armáda - hrůza a katastrofa

Tu knihu jsem si měl přečíst už dávno. Bývalý důstojník Sovětské armády sepsal své vzpomínky na dobu služby v nejsilnějším vojsku komunistického bloku. Člověk se nestačí divit, kolik hrůzy, tuposti a směšnosti bylo v bolševickém vojsku možné.

Včera jsem si koupil publikaci Můj život v Sovětské armádě od známého ruského vojenského historika Viktora Suvorova. Stačil jsem si ji skoro celou přečíst za odpoledne a večer. A stálo to za to, všem ji doporučuji!

Vím, že osobnost Suvorova, který není potomkem slavného ruského vojevůdce, budí emoce a i mnoho jeho seriozních kolegů nesouhlasí s jeho závěry, že Stalin chystal útok na Hitlerovo Německo, ale nacisté jej předešli. To je v pořádku, historie není exaktní vědou, umožňuje různou interpretaci pramenů, a tak diskutujme a třeba i vášnivě se přeme.

Ovšem v inkriminované knize uvádí autor své osobní vzpomínky, důstojníkem Sovětské armády se stal v roce 1967, kterým není důvod nevěřit. Známé jsou skutečnosti o tom, že Sověti kopírovali americkou vojenskou techniku podle originálů, což se týkalo například džípů a především letadel, jímž ruští vojáci říkali stavebnice, protože byly poskládány podle součástek z rozebraných originálů, kterých se v Sovětském svazu nějak zmocnili. A tak ze strategického amerického bombardéru B-29 vznikl i sovětský TU-4.

Úsměvná až soucitná, taková byla příhoda náčelníka Hlavní politické správy armádního generála Jepiševa, který trpěl silnou sklerózou. A tak se mu jednou stalo, že projev k velitelům, přečetl dvakrát, protože jej dostal napsaný dvojmo a on sám nevnímal, co vlastně čte. Samozřejmě nikdo si navenek ničeho nevšiml, a odměnou mu byl typický mohutný servilní potlesk.

Suvorov se vystižně o nejvyšším velení sovětské armády zmínil jako o  sklerotických, vetchých, senilních a starých mrtvolách.

Úžasné bylo i armádní cvičení Dněpr, při kterém měly tanky přejet pod vodou   stejnojmennou řeku. To není jednoduchá záležitost a tak sovětští velitelé, aby si před komunistickou špičkou v čele s Brežněvem neřízli ostudu, vyřešili problém tak, že ženisté postavili na dně řeky zpevněné plochy z ocelových plátů a kamenů, které ohraničili betonovými svodidly, jež měly vést tanky ve správném směru. To stálo hodně peněz a je rovněž jasné, že ve skutečném boji, by nepřítel asi těžko nechal sovětské bojovníky čtyři měsíce před ofenzivou stavět podvodní cesty.

Výborný zážitek měl také Suvorov, coby frekventant vojenského tankového učiliště. Ze služby v tzv. lítačce, čili hlídce, která kontroluje vojáky mimo kasárna. V tomhle byla stupidita bolševiků mimořádně vysoká, protože každá hlídka dostala přesně dopředu nařízené normy zadržených za směnu, na letišti jich mělo být na 150, jinde ve městě 60. A tak se Suvorova hlídka snažila, dvě hodiny před koncem služby splnila limit zadržených a dál si ničeho nevšímala. Když pak kolem ní chodili opilí vojáci, tak nic neviděla, ovšem předtím zatýkala vojáky na vycházce za hlouposti, jako byl mírně posunutý knoflík apod.

Vrcholem bylo, když těsně před koncem služby hlídkující viděli ženistu obtěžujícího nějakou dívku a když Suvorov upozornil velícího kapitána, aby vojáka zatkli, jinak, že tu holku znásilní, tak mu velitel řekl, ať si toho nevšímají, že za chvíli mají padla a tedy už to není jejich starost.

Jistě, každá armáda na světě je jaksi světem sama pro sebe a to dost zvláštní, a dějí se v ní věci v civilu nepochopitelné, ovšem Sovětská armáda, to bylo jedno absurdní divadlo, kde obyčejný lidský rozum trvale absentoval.

Nenormálnost typická jak pro toto vojsko, tak i pro celou společnost tehdejšího SSSR, nemohla mít věčného trvání. A řeknu to natvrdo, ten příšerný bolševický bordel neměl šanci na přežití.