Sokolovo, hrdinství nebo zbytečný masakr Čechoslováků?

Vrátit historii pravdě, to platí v případě bojů I. československého polního praporu u Sokolova na Ukrajině v březnu 1943. Hrdinství našich vojáků bylo úctyhodné, ovšem zcela legitimní je otázka, jestli nebylo také zbytečné? Na základě správné interpretace historických faktů se zdá, že bohužel ano. 

Komunistická propaganda omílala Sokolovo jak se dalo, a Otakar Vávra o něm natočil mizerný film. Představitel hlavního hrdiny nadporučíka Otakara Jaroše Martin Štěpánek si vždy vyčítal, že tu roli vůbec vzal.

Jak tomu bylo za komunistů běžné i boj československých vojáků u Sokolova byl rudými agitátory zneužit a zfalšován. Soudruhům se například nehodila skutečnost, že velitel roty Jaroš, který při obraně Sokolova padl a posmrtně byl povýšen do hodnosti kapitána a vyznamenán řádem Hrdiny Sovětského svazu, patřil k přesvědčeným stoupencům demokratické Československé republiky a komunisty, kterým se u naší jednotky říkalo pohrdlivě hvězdáři, nenáviděl. To samé platilo pro většinu československých vojáků, kteří bojovali za porážku nacistů a svobodu Československa a nikoliv za komunistický režim. Rudí falzifikátoři dějin nám také zamlčovali, že většinu Čechoslováků u jednotky, která se zformovala v Buzuluku, tvořili Židé, a hodně z nich sem narukovalo rovnou ze sovětských koncentráků – gulagů, což je zachránilo před smrti hladem. Mnozí nováčci byli v tak zbědovaném stavu, že nejdřív museli dostat pořádně najíst, aby zesílili a teprve pak byli schopni výcviku.

Uznáni si zaslouží IDNES respektive jeho odnož TechNet.cz a renomovaný vojenský historik Jiří Fidler za uvedení sokolovských mýtů na pravou míru.

Československá vojenská jednotka v síle praporu o zhruba tisíci mužích vedena podplukovníkem Ludvíkem Svobodou byla spíše propagandistickou záležitostí a velení Rudé armády mělo velký problém s tím, kde Čechoslováky nasadit. Nakonec je přidělilo Voroněžskému frontu, v jehož rámci se měli zúčastnit obraných bojů na řece Mži.

Připomeňme si celkovou situaci. Po vítězství u Stalingradu pronikla Rudá armáda daleko na západ a 18. února obsadila bývalé hlavní město Ukrajiny - Charkov. Jenomže se příliš prodloužily a navíc ztížily jeji zásobovací trasy. To dokazuje i přesun československé jednotky na frontu kdy vojáci museli jít z Valkuji do Charkova 350 kilometrů pěšky, protože železnice byly v této oblasti zničené.

Je potřeba si poctivě říct, že z hlediska vývoje na frontě neměla sokolovská bitva žádný smysl. V tu dobu již zahájila německá armáda skupiny Jih vedena polním maršálem Erichem Mansteinem, který patřil k nejlepším německým velitelům za II. světové války, drtivý protiútok, jehož výsledkem bylo opětovné dobytí Charkova. Německý úder svíral jako kleště Rudou armádu a Čechoslováky ze severu a jihu. Držení pozic u Sokolova za každou cenu proto bylo k ničemu. Československý prapor měl štěstí, že jej z hrozícího obklíčení dokázal vyvést Svobodův zástupce štábní kapitán Bohumír Lomský (pozdější ministr národní obrany). Ten předvedl výborný výkon už z toho důvodu, že sovětské velení zamlčovalo československým vojákům po čtyři dny hrozící katastrofu.

Ovšem i samotné boje u této ukrajinské vesnice byly sporné. Je nepochopitelné, proč československá jednotka vysunula obranu ze severního břehu Mže na jižní do Sokolova. Z taktického hlediska to bylo úplně špatně, protože v těchto místech byli obránci v „dolíku“ a němečtí vojáci na ně útočili z výhodných pozic z přilehlých svahů. Navíc mezi břehy řeky a Sokolovem byla otevřená a nekrytá krajina, která znemožňovala jak ústup, tak přísun posil.

Tím samozřejmě nechci zlehčovat hrdinství československých vojáků. Ti podali vynikající odhodlaný výkon proti silnějšímu nepříteli, ale bohužel kvůli nepochopitelným chybám v organizaci bojů přišel náš prapor o čtvrtinu svého stavu.

Statečnost československých vojáků za II. světové války si musíme připomínat a můžeme na ně být právem hrdi. Bylo by však hloupé přitom zkreslovat či zamlčovat pravdu!