Schwarzenbergové bojovali, komunista Drda chlastal

Každý národ by si měl připomínat své hrdiny z II. světové války, nejstrašnějšího konfliktu v lidských dějinách. Vždyť tito lidé riskovali své životy a v mnoha případech umírali v boji, v koncentračních táborech nebo na popravištích. Někteří protinacističtí bojovníci však byli za komunistického režimu nespravedlivě přehlíženi a mnozí dokonce i bolševickou bandou perzekuováni.

Mezi ty, kteří se od počátku okupace statečně postavili na odpor proti hitlerovskému Německu patří bratři Karel VI. a František Schwarzenbergové z orlické větvě rodu, otec a strýc současného předsedy TOP 09 Karla VII. Schwarzenberga. Ten na ně může být právem hrdý.

Karel VI. již na podzim osmatřicátého roku sepsal slavné prohlášení české šlechty, ve kterém vyzýval prezidenta Beneše, aby hájil staré historické hranice českých zemí. Nacisté to věděli a Karlu Schwarzenbergovi se pomstili v roce 1942, kdy na jeho majetek uvalili nucenou správu. Osobně jej také prezidentovi na Hradě předal.

V květnu pětačtyřicátého roku Karel VI. jako nadporučík v záloze velel protinacistickému povstání v Čimelicích a se svými lidmi odzbrojil a zajal posádku německého obrněného vlaku na čimelickém nádraží. Mezi místními se traduje historka, že někdo z horlivých Čechů zbil jednoho německého zajatce. Kníže pak dorazil na místo v sedle na bělouši v důstojnické uniformě a důrazně všem vzkázal, že váleční zajatci se nemlátí. „A kdo by tomu nechtěl rozumět, tomu, že dá osobně přes hubu,“ vzkázal svým bojovníkům.

Později vyrazil se svými muži z Čimelic do sousedních Mirotic, kde byla podle čimelického pamětníka Václava Vlčka silná německá jednotka, kterou povstalci chtěli odzbrojit. „Došlo tam k boji, kníže Schwarzenberg byl raněn do nohy a zůstal asi tři týdny v nemocnici. Pak ho u nás udělali předsedou národního výboru,“ vzpomíná Vlček.

Po válce prezident republiky Edvard Beneš vyznamenal Karla Schwarzenberga za jeho statečnost v boji proti nacismu vysokým vojenským vyznamenáním - Československým válečným křížem.

Mladší Karlův bratr František Schwarzenberg se rovněž za nacistické okupace zapojil do protinacistického odboje a na konci války aktivně bojoval v povstání na pražských barikádách. V biografii, kterou o něm napsal Vladimír Škutina, vzpomíná, že se jednou na krátkou dobu ukryl do sklepa jednoho z domů na Starém Městě, kde měl jistý občan zásobu vína, a kde narazil na spisovatele Jana Drdu. Zatímco Schwarzenberg se vrátil do boje, komunista Drda zůstal až do konce povstání schovaný u vína, po celou dobu se udržoval v alkoholickém opojení, a po válce pak napsal svoji Němou barikádu.

Mladší z bratrů Schwarzenbergů také převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (dnes hlavní) nádraží. Původně se mu tam v uniformě československého poručíka jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu, major, se chtěl vzdát pouze protějšku stejné hodnosti, a poručík je šarže nižší. Tak František Schwarzenberg namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady Josef Kotrlý. „Půjdeš tam, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.

Je patrné, že Česko má hrdiny, kteří byli neprávem odsunutí na vedlejší kolej. Ono vůbec květnové povstání v Čechách a na Moravě vedli důstojníci československé armády většinou organizováni v Obraně národa. Komunisti v něm sehráli pouze marginální roli.