Rudí sovětští partyzáni byli často horší než banderovci

Na Ukrajině se za II. světové války světové války kumulovalo velké zlo. Jeho nositelé však nebyli pouze ukrajinští nacionalisté, ale i komunistické a polské bojůvky. Všechny strany mají na svědomí těžké zločiny proti lidskosti.

Banderovci bývají často démonizováni, přitom komunistické partyzánské jednotky se na Ukrajině rovněž dopouštěly brutálních zločinů. Pod záminkou boje s ukrajinskými povstalci rudí partyzáni vypalovali vesnice a vraždili civilní obyvatelstvo. „Když už se všechno uklidnilo, dozvěděli jsme se, že Starou Rafalivku obklíčili Petrovci (sovětští komunističtí zločinci - JZ) a pustili se do boje s banderovci! Zabili několik banderovců, ale naše městečko, dá se říct, celé zničili. A taky pobili docela nevinné lidi, ani nevím kolik. Halju hodili zaživa do ohně. U chléva jsme našli ohořelou strejdovu mrtvolu. A na dvoře u domu dalších šest uhořelých, co hledali záchranu, kde mohli. Z naší usedlosti zůstal nedotčený jenom sklep. V něm jsme objevili Aljošku, (malé dítě od sousedů – A.G.). Měl na nohou zbrusu nové bačkorky, co mu ušila babka, a bříško měl rozpárané bodákem…“

Takto popisuje na straně 176 a 177 výborné knihy Mezi Hitlerem a Stalinem a podtitulem Banderovci rudá zvěrstva ruský historik Alexander Gogun. Autor je Rus – profesor historie, původem ze Sankt Petěrburgu, který nyní působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. On přistupuje k dějinám objektivně ve stylu padni komu padni, a nikoli černobíle ve stylu zlí banderovci a hodní ti ostatní. Tak tomu rozhodně v letech 1941 – 1945 a rovněž po konci války, kdy poslední ukrajinské povstalecké jednotky byly poraženy až začátkem padesátých let, na nynější Ukrajině nebylo. I označení banderovci bývá často nepřesně vztahováno na všechny ukrajinské nacionalisty.

Vesnice po kontrolou UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) jsou bohaté a vzkvétají, vesnice pod kontrolou sovětských komunistických partyzánů jsou chudé a vyrabované. Velitel jednoho z polských odbojových oddílů Robert Satanowski k tomu uvedl, že v místech pod kontrolou Ukrajinců se on jeho lidé vždy dobře najedli, kdežto v oblastech ovládaných rudými byl hlad. Bylo to tím, že Ukrajinští povstalci rolníkům nechávali dostatek potravin a dobře hospodařili, kdežto rudí akorát rabovali a vyjedli vesnice do posledního kousku chleba. Sám partyzánský velitel rudých Petro Veršyhora to byl nucen přiznat. Uvedeno na straně 210. „Hospodářský stav okresů ovládaných UPA je příznivější než v sovětských okresech, obyvatelstvo je bohatší a je méně okrádáno.“

Zajímavé také je, že u ukrajinských povstaleckých jednotek převažovali židovští lékaři.

Cílem ukrajinských nacionalistů byla nezávislá Ukrajina a tomu podřídili vše. Bojovali se Sověty, Poláky a také s Němci, zkrátka se všemi, kteří jim bránili v dosažení jejich cíle. A pro ten bylo ochotní obětovat cokoli, a dopouštěli se i neomluvitelných válečných zločinů. Pravdou je, že ukrajinské jednotky se na Volyni dopustily hrozných masakrů polského civilního obyvatelstva, při kterých byly vyhlazovány celé vesnice. Nejednalo se však o genocidu, ale o etnické čistky, Ukrajinci neměli v plánu vyvraždit všechny Poláky, ale chtěli od nich očistit území, které považovali za svoje. Profesor Gogun také upozorňuje na fakt, že rovněž Poláci na oplátku přepadali ukrajinské vesnice, kde rovněž zabíjeli místní obyvatele a vypalovali vesnice. Nevraživost Ukrajinců k Polákům zdůvodňuje historickými okolnostmi, kdy Ukrajinci byli ze strany Varšavy utiskováni.

Pozoruhodné také je, že po roce 1945 se ukrajinští povstalci dokázali s nekomunistickými Poláky spojit v boji proti společnému nepříteli, kterým byli polští a sovětští komunisté. Pochopili, kdo je pro ně hlavním nebezpečím.

Kniha je v příloze doplněna dobovými prameny – popisy konkrétních události členů všech stran, což rovněž lépe pomáhá pochopit situaci na tehdejší Ukrajině. Hlavním poselstvím knihy vydanou nakladatelstvím Rybka Publishers, která stojí za přečtení, je však na základě faktů přesvědčivé vyvrácení mýtů o tzv. banderovcích, což je důsledek sovětské a ruské propagandy.

Autor také nabízí úvod do historie, který má lidem přiblížit předchozí vývoj. Správně sice uvádí, že útisk Ukrajinců na území, které patřilo Rakousku-Uhersku, nebyl tak hrozný, jak v oblastech pod nadvládou carského Ruska, kde jeden čas byla ukrajinština jako jazyk zakázána. Přesto je však k Rakušanům poněkud nespravedlivý, když je obviňuje z útlaku Ukrajinců. V tehdy rakouské Haliči přitom existovaly ukrajinské školy a mohly vycházet ukrajinské knihy, noviny a časopisy. Myslím si také, že zkratka pro Sovětský svaz mohla být uvedena česky jako SSSR a nikoliv anglicky USSR. Ale to jsou jenom takové drobnosti, které nijak nesnižují hodnotu této výborné knihy.

Obálka knihy zveřejněna se souhlasem vydavatele pro účele této recenze.

Mezi Hitlerem a Stalinem

Banderovci

Alexander Gogun,

nakladatelství Rybka Publishers

Praha 2024