Stavové byli nejednotní, sobečtí a lakotní. Po smrti Albrechta Jana Smiřického jim chyběl i přirozený vůdce.

Vašek

Chyběly peníze na žold pro armádu. Ovšem jenom po obsazení Prahy byl odebrán movitý majetek snad ve více než stonásobku toho co bylo potřeba.

A kolik bylo zabaveno majetku movitého a nemovitého poté tam už se jednalo desítky milionů zlatých.

A potom měnové konsorcium a jejich tzv. kalada.

Jak smutný pohled na text člověka, s nímž se ve většině politických názorů týkajících se moderních dějin shodnu, neskrývající svou radost nad bělohorskou tragédií. Myslím na všechny oběti rekatolizace, na lidi pronásledované proto, že se drželi jiné víry než té, kterou po pádu České konfederace vnutila národu papežská církev s všemi těmi modlářskými deformacemi biblického učení (k nimž patří i úcta k obrazu Panny Marie Vítězné Štěnovické - kolik takovýchto model vy, katolíci, vlastně máte?), na všechny nuceně vysídlené, žalářované, mučené a zavražděné - nejednou jen proto, že vlastnili národní poklad, českou Bibli kralickou, a zůstali věrni odkazu Mistra Jana Husa, věrni Pravdě Páně. Myslím na J. A. Komenského, Pavla Stránského, Jiřího Třanovského nebo Václava Hollara. A tisíce věrných Čechů... Velebit podíl cizáckého mnicha na jejich bolestném osudu - to má být ukázka čeho? Českého vlastenectví snad? Smutné, smutné, velmi smutné.

O to tady vůbec nejde, ale o totálním selhání stavů. Pokud budou protestanté jenom brečet a neuvědomí si vlastní chyby, kterých bylo více než dost a kvůli kterým zaslouženě prohráli, pak jsou nepoučitelní. Blog není o tom, kdo měl pravdu, a o důsledcích, ale o nasazení jednotlivých stran. Katolická strana byla rozhodnější. šla si důrazněji za svým cílem a také zvítězila. Jestliže Stavové už na konci povstání získávali peníze tím, že třikrát po sobě vyrabovali židovské ghetto, tak to je hodně smutné, viz Olivier Chaline, Bílá hora.

Poražení by si měli umět přiznat vlastní chyby. Třeba jeden můj známý, evangelický farář, uznal, že Stavové bojovali špatně za dobrou věc. Uznal, že bojovali špatně.

A takoví stavovští vůdci, jako Anhalt, Schlick, Hohenlohe nebo Thurn také nebyli zrovna Češi. A zimní král Fridrich Falcký už vůbec ne.

Ten katolický mnich si svoje „charisma“ vybudoval především po bitvě. Měl k tomu prakticky neomezené možnosti a prostředky. Jeho katoličtí životopisci v tom pak pokračovali a vytvořili z něj absurdně dokonalého hrdinu, který na bojišti odráží střely, metá blesky a oslepuje nepřátelské protestanty. Ve stejném duchu byla vytvořena postava svatého Jana Nepomuckého, která nemá se skutečným Janem z Pomuku nic společného. Vrcholem jeho umělého kultu, který měl nahradit spontánní lidové uctívání Jana Husa, je pompézní náhrobek ve svatovítské katedrále zhotovený z neuvěřitelných dvou tun stříbra. Je dokladem mistrovství barokních kovotepců a zároveň názorným příkladem až provokativního popření smyslu Kristovy oběti.

V opačném gardu katolíci vykreslovali Jana Husa jako arcikacíře, Jana Žižku jako arcimordýře a Jana Amose Komenského jako učence s moudrostí od ďábla. Jezuité pro panovníka sestavovali seznamy těch, které je nutné exemplárně popravit. Byly v nich stovky jmen. Nakonec došlo na těch „pouhých“ sedmadvacet. Jezuité byli mírností panovníka zklamaní. Trvali na tom, že krev kacířů musí téct proudem a že těla je nutné čtvrtit a poté spalovat.

Pokud by stavovské vojsko prohrálo „zaslouženě“, český národ by z toho marastu, do kterého byl uvržen, už nikdy nepovstal. Ale stal se pravý opak. V době, kdy se o Češích v Evropě psalo jako o zaniklém národě a o češtině jako o mrtvém jazyku, jsme se probudili způsobem, který se jeví jako zázrak. A každý, kdo neuvažuje podobně fanaticky jako Ferdinand Štýrský, který přestřihl Rudolfův majestát nůžkami, si uvědomuje, že Bílá hora byla výhrou jen pro zrádce a příživníky, kteří se napakovali z totální změny vlastnických poměrů a z konfiskátů po kulturním výkvětu národa v počtu tisíců osob, které v lepším případě přišly o majetek a vlast, v horším případě o život.

Na tuto blbost jste přišel sám, nebo vám to někdo poradil?

Porážka na Bíle Hoře byla pro náš národ požehnáním. Kdyby k tomu nedošlo čekalo nás poněmčení.

Falešný mýtus. Kdyby české stavy na Bílé hoře neprohrály, české země by se nestaly pouhou provincií habsburské říše, ale udržely by si vlastní politickou i kulturní svébytnost - v rámci České konfederace. Čeština, tehdy jazyk intelektuálních vrstev, jazyk literatury i náboženské vzdělanosti, by dál rozvíjela své místo - ano, po boku němčiny, nikoli pod jejím tlakem. K poněmčení, jaké nastalo po Bílé hoře, by nedošlo - proč také? Český jazyk by zůstal jazykem vzdělanců, šlechty i univerzit, a česká kultura by se vyvíjela po boku evropského protestantismu, podobně jako nizozemská či švédská. Bílá hora proto nebyla jen vojenskou porážkou, ale především zlomem, který přerušil přirozenou kontinuitu české vzdělanosti a vyhnal z vlasti ty, kdo byli jejími nositeli. Ostatně, kdo nastoupil na místo šlechticů předbělohorských? Zhruba tři čtvrtiny původní nekatolické šlechty – tedy většina nejbohatších a nejvlivnějších rodů českého království – byla nahrazena; často šlo o cizince rakouského, bavorského, italského nebo španělského původu. Myslíte, že ti mluvili běžně česky? Naopak. Po Bílé hoře došlo k poněmčení vyšších vrstev a k oficiální snaze o potlačení významu českého jazyka. (Čest výjimkám.) Germanizace proběhla ve vrstvě zahrnující vyšší šlechtu a státní správu (úřady, soudy aj.), také jezuité a rekatolizační politika režimu prosazovala němčinu a latinu ve školách a ve vedení farností. Čeština naproti tomu přežívala na venkově, částečně ve městech, ale byla marginalizovaná.