Radecký si památník nejen v Praze zaslouží, pryč s Palackým a Masarykem

Spolu s Janem Žižkou z Trocnova patří polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče k nejlepším českým vojevůdcům všech dob. Oba byli skvělí a nepřáteli respektovaní vojáci.

Doufám, že postupně budou vznikat nejrůznější připomínky na vynikajícího vojenského velitele rakouské armády v celé České republice a na pražské Malostranské náměstí se vrátí jeho monumentální socha. Jsem rád, že v celé zemi se již konají nejrůznější vzpomínkové akce na jeho počest. Tato významná osobnost české historie si ocenění zaslouží.

Velký podíl na porážce Napoleona

Už od mládí a svého vstupu do vojsk habsburské monarchie projevoval Radecký vojenský talent a ve funkcích a hodnostech postupoval rychle nahoru. První vrchol jeho válečné kariéry nastal v roce 1813, kdy jej vrchní velitel spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice (Rusko, Rakousko, Prusko, Švédsko) polní maršál kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu. Byl to právě Radecký, který sestavil úspěšný operační plán spojenců, jehož důsledkem byly francouzská prohra v bitvě u Lipska, následující tažení vítězných jednotek do Francie, obsazení Paříže, Bonaparteho pád a jeho odsun do vyhnanství na ostrov Elba. S vítěznými jednotkami pak vstoupil do metropole nad Seinou i sám tehdy ještě podmaršálek Radecký. On má tedy velký podíl na konci napoleonské Francie, která byla agresivní mocností a hrozbou pro celou Evropu.

Kdo všechno se může pochlubit, že dokázal porazit francouzského císaře Napoleona? Takových moc není, kromě Josefa Radeckého v součinnosti s polním maršálem Schwarzenbergem, ještě pouze dva. Tím prvním byl ruský maršál Michail Ilarionovič Kutuzov, který v roce 1812 vyhnal tzv. Grandee Armée z Ruska. Druhým pak britský polní maršál a pozdější premiér Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, který učinil defintivní konec napoleonské éry v roce 1815 v bitvě u Waterloo.

Radeckého hvězdné chvíle však měly teprve přijít. V roce 1836 při příležitosti sedmdesátých narozenin se dočkal povýšení do hodnosti polního maršála. V bouřlivých letech 1848 – 49 byl velitelem rakouských vojsk v severní Itálii. V té době vpadla do rakouské Lombardie armáda sardinského krále Karla Alberta ve spojení s italskými povstalci, který ji chtěl připojit ke svému území. Polní maršál Radecký však útočníky porazil v bitvách u Custozy a Novary, Karel Albert abdikoval a Lombardie zůstala habsburská. Na počest tohoto skvělého vítězství složil Richard Strauss starší slavný Radeckého pochod, který znají lidé v celém světě.

Se zajatými italskými vzbouřenci zacházel slušně

Námitky, že tento vynikající vojevůdce sloužil cizí mocnosti, je třeba důrazně odmítnout. Pojetí českých dějin, podle kterého byli Češi v dobách Habsburků na českém královském trůnu porobeným národem, prosazované Palackým, Masarykem a dalšími, je nesmyslné a dávno překonané.

Hrabě Radecký byl rodem Čech, ale za svoji širší vlast považoval Rakousko. A proto jí také oddaně sloužil. Česky mluvil a psal výborně. Traduje se o něm také, že ovládal všechny jazyky monarchie a s vojáky se bavil v jejich rodných jazycích. Češi tehdy brali jako samozřejmý fakt, že jsme součástí habsburské monarchie a nezpochybňovali jej až do vypuknutí I. světové války v roce 1914.

Dokazují to třeba i české a moravské lidové písně z 19. století z dob bojů proti napoleonské Francii a z rakousko-pruské války z roku 1866, ve kterých se o rakouských vojácích zpívá jako o našich.

Výtky, že polní maršál Radecký se dopouštěl násilí při potlačování vzpoury v Itálii jsou lživé. Opak je pravdou, jak připomněl David Lancz v příloze Lidových novin Orientace. „Sluší se připomenout, že Radecký ze svého pohledu hájil vládu práva: potlačoval povstání, přičemž se vzbouřenci zacházel mnohem lépe, než bývalo v těch dobách obvyklé. Svým vojákům zakázal rabování, při opětovném dobytí Milána se odmítl mstít, takže mezi civilními oběťmi najdeme leda Italy, kteří byli trestáni na hrdle za rabování ve svých vlastních městech nebo za zabíjení Rakušanů ze zálohy.“

Jan Žižka neváhal vraždit civilisty

Husitský válečník Jan Žižka z Trocnova má v Čechách dost svých památníků včetně obrovské jezdecké sochy na pražském Vítkově. Přitom ani on nebyl jen hrdinou bez bez bázně a hany, ale počínal si vůči protivníkům velmi nelítostně. Vavřinec z Březové popisuje ve své kronice dobytí jihočeských Prachatic husitskými vojsky v listopadu 1420. „...Ty všechny, kromě snad sedmi přívrženců pravdy, rozkázal Žižka zavříti v kostelní sakristii, a když byla hodně hustě napěchována pětaosmdesáti muži, poručil řečený Žižka všechny upáliti přes to, že zdvihajíce sepjaté ruce k nebi, prosili pro lásku Boží, aby ušetřil jejich života, aby se mohli káti ze svých hříchů a jich následovati a činiti podle veškeré jejich vůle... A vyhnavše všechny ženy s dětmi, sami obsadili město, ohradivše se příkopy jejich rukama pilně udělanými.“ Čili Žižka se choval k nepřátelům rovněž velmi tvrdě. Prachatické muže nechal povraždit, ženy s dětmi vyhnal z města, což se ovšem v chladném listopadu prakticky rovnalo rozsudku smrti.

Kontroverzní je i vynikající ruský generál Suvorov, který v životě snad neprohrál jedinou bitvu a má velkou zásluhu na vyhnání Turků z Ruska a Ukrajiny. Jenomže po bitvě u Pragy v listopadu 1794, ve kterém ruská vojska pod jeho velením porazila Poláky, carští vojáci zmasakrovali civilní obyvatele tohoto varšavského předměstí, kterých povraždili údajně až na dvacet tisíc. Otázkou však zůstává, jak moc velkou vinu na tom má samotný Suvorov. Přesto rozumím tomu, že pro Rusy je národním hrdinou a po celém Rusku stojí jeho sochy. Paradoxem je, že Radecký coby mladý důstojník se v roce 1799 stal Suvorovovým pobočníkem při tažení spojeneckých rusko-rakouských vojsk proti napoleonské Francii.

Polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče a husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova byli nejvýznamnějšími českými vojevůdci všech dob. Mám velké výhrady vůči husitům, kteří uvrhli české země civilizačně a kulturně o desítky let zpátky. Nikdy by mě však nenapadlo usilovat o odstranění Žižkových soch.

Svoji sochu, respektive své sochy, si však zaslouží i hrabě Radecký. Není už otázkou kde, ale kdy se tak stane. Už je téměř jisté, že jeho památník bude mít Praha, a ideální by bylo, kdyby jeho úžasný překrásný monument opět dominoval Malostranskému náměstí a já pevně věřím, že k tomu blízké době dojde.

Fotografii poskytl její vlastník spolek Radecký pro účely tohoto blogu.