Proč by se Paroubek neměl otírat o Masaryka

Je faktem, že první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk měl blízko k tehdejší sociální demokracii a Jiří Paroubek šéfuje té současné. Tím ovšem podobnost obou končí. Nynější vládce Lidového domu nemá morální právo hlásit se k této významné osobnosti našich dějin.

S řadou Masarykových názorů a postojů nemusíme souhlasit, ale jedno rodákovi z moravského Slovácka upřít nemůžeme, dokázal si stát za svým a neváhal hájit správná stanoviska i proti většině. To se ukázalo v tzv. sporech o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ). Ty měly dokázat údajnou starobylost domácí literární tvorby a byly považovány za nejvzácnější české písemné památky.

Masaryk však 13. února 1886 otiskl v časopise Atheneum článek ve kterém jejich pravost zpochybnil a tím zahájil několik let trvající spor. Původně vědecká diskuse přerostla v nenávistné útoky českých nacionalistů a například i spisovatelka Karolína Světlá posílala pány vědátory do horoucích pekel. Masaryk si však stál i proti většinovému veřejnému mínění na svém. „Není možné posilovat národní vědomí na podvodu,“ oponoval rukopisným zastáncům. Přestože už tehdy Masaryk společně s profesory Jaroslavem Gollem a Janem Gebauerem na základě literárních, historických a sociologických rozborů celkem přesvědčivě doložili, že se jedná o podvrhy, rozhodující důkaz o tom, že RKZ jsou padělky přineslo až chemicko-fyzikální zkoumání v letech 1967 až 1970.

Ještě více si Masaryk užil při tzv. Hilsneriádě v letech 1899 až 1900. Tehdy 29. března 1899 byla nedaleko městečka Polná u Jihlavy surově zavražděna mladá dívka Anežka Hrůzová. Z činu byl obviněn židovský mladík Leopold Hilsner a kvůli lidové pověře se z kriminálního případu stal delikt rituální. Nařčeni z něho byli Židé, kteří údajně potřebovali ke svým náboženským obřadům krev křesťanské panny. Hrůzová byla přes smrtí podřezána, čímž ztratila hodně krve a někdo na místě vraždy pak vykřikl „je podkošerována.“ Antisemitská aféra byla na světě, i když přesvědčivé důkazy proti Hilsnerovi ani žádnému Židovi nikdy neexistovaly.

Jako jeden z mála se tomuto nesmyslu dokázal vzepřít Masaryk, kterého výrazně podporovali politici z tehdejší Českoslovanské strany sociálně demokratické. Ano, tehdejším sociálně demokratickým politikům patří za jejich statečné postoje uznání.

Masaryk se ovšem stal terčem antisemitské nenávisti malých zlých ubohých Čecháčků, kteří mu vytloukli okna u bytu, pískali na jeho vysokoškolských přednáškách a posílali mu odporné anonymy ve stylu „Ty židáčku Masaryčku, zasloužíš s Hilsnerem šibeničku.“ Spílali mu, že je zrádcem české krve, zaprodancem Židů a podobně. Univerzitní profesor Masaryk však ve svém boji proti hloupé a nelidské pověře statečně vytrval.

A v tom je rozdíl mezi tímto velikánem a průměrným tuctovým Paroubkem, který než něco řekne, tak si nejdříve prostuduje veřejné mínění a pak mluví, tak, jak chce většina slyšet. Markantní to bylo v kauze Czeh Tek, kdy nejprve policii pochválil za zákrok proti technařům, aby ji vzápětí po zjištění hlasu lidu, pro změnu vyčinil.

Kdyby Paroubek žil v tehdejších časech, tak jsem stoprocentně přesvědčen, že bychom se dočkali jeho „hlubokomyslných“ statí, že RKZ jsou stoprocentně pravé a nikdo nemá právo tyto cenné národní poklady zpochybňovat. Jistě by též kráčel i v čele demonstrací, a skandoval „Hilsnera na šibenici, Hilsnera na šibenici a v novinách žádal pro tohoto zlosyna co nejpřísnější trest.“ Vždyť nejdůležitější jsou hlasy ve volbách.

Proto Paroubek nemá nejmenší právo se hlásit K Masarykovi, přestože i on byl socialista. Spíš by se měl zamyslet nad statečností a mravní velikostí svých předchůdců v sociální demokracii, kterých si člověk mohl vážit, i když s nimi v mnohých názorech nesouhlasil.