Před 105 lety čs. vláda rázně potlačila pokus o komunistický státní převrat

Generální stávka vyhlášena v Československu 10. prosince 1920 tzv. sociálnědemokratickou levicí přerostla v ozbrojenou vzpouru s cílem svrhnout legitimní vládu a nastolit komunistickou diktaturu. To se naštěstí nepodařilo.

Onou sociálnědemokratickou levicí byli ve skutečností komunisté, kteří se pokusili násilím převzít moc v zemi. Vyhlásili proto 10. prosince generální stávku, ke které se však velká většina obyvatel v zemi nepřipojila, a ta byla o sedm dní později poražena státní mocí. Bylo dobře, že se pučistům jejich záměr nepovedl. Jednalo se o obyčejnou vzpouru proti legitimní a legální vládě s cílem nastolit rudý teror, který by vedl ke stejným hrozným důsledkům jako v tehdejším bolševickém Leninově Rusku. Bylo proto štěstím, že se alespoň o několik desítek let povedlo komunistickou hrůzovládu oddálit.

Spor o Lidový dům uvnitř sociální demokracie

Záminkou ke generální stávce se stal spor o Lidový dům, sídlo Československé sociálně demokratické strany dělnické, kterého se na podzim roku 1920 zmocnila sociálnědemokratická levice označovaná také jako komunisté a tiskla zde Rudé právo. Jak uvádí Ferdinand Peroutka v třetím díle knihy Budování státu, již 25. října téhož roku však přijal Okresní soud v Praze žalobu majitele Lidového domu sociálnědemokratického poslance Antonína Němce pro tzv. rušení držby a nařídil akčnímu výboru levice, aby vyklidil obsazený lidový dům, tiskárnu a redakci.

Stále se kolem toho vedou spory, že prý Lidový dům byl na poslance Němce zapsán jenom formálně, ve skutečnosti patřil celé sociální demokracii. Jenomže ani levice této partaje netvořila její celek, takže neměla morální právo jej obsadit pro sebe. A z hlediska zákona, kterým se soudy musí řídit, je vlastníkem nemovitosti ten, kdo je zapsán v patřičné úřední listině, převážně tedy v katastru nemovitostí a tím byl právě Antonín Němec. „Levici nezbývalo než dovolávat se více méně tajemných a nekontrolovatelných pojmů, jako je přání lidu, vůle dělnictva. Pravice odmítla pouštět se do takového hloubání.“ Jak výstižně zhodnotil Ferdinand Peroutka.

Sociálně demokratický předák Rudolf Bechyně k tomu poznamenal: „Podniky v Lidovém domě nenáleží dělnictvu, nýbrž náleží sociálnědemokratické straně. Dělnictvo je příliš všeobecný pojem. Máme dělníky klerikální, národní, sociální, indiferentní. Ty podniky náleží sociálně demokratické straně...“

Soudní rozsudek byl sice platný, avšak tehdejší úřednická vláda premiéra Jana Černého dlouho váhala zasáhnout proti okupantům Lidového domu silou. K tomu došlo až 9. prosince 1920.

Tuto událost popisuje deník Národní listy ve svém vydání o den později. „Před 9 hodinou dopolední přišel do tiskárny v Lidovém domě předseda výkoného výboru komunistů Havlín se sekretářem Jílkem a zástupcem stoupenců a sdělili řediteli tiskárny Humelhansovi, že výkonný výbor strany komunistické se v sobotu usnesl, aby mu byla dána 3měsíční placená dovolená a rovněž tak faktoru Seidlovi. Oba byli vyzváni, aby ihned ze závodu odešli a kdyby tak neučinili, že budou vyvedeni násilím. Ředitel Humelhans i faktor Seidl prohlásili, že jsou zaměstnanci komanditní společnosti a že výkonný výbor komunistů není jejich představeným a nemá tedy práva posílat je na dovolenou.“ Pod hrozbou násilí nakonec oba odešli a faktor Seidl byl podle Národních listů dokonce ztýrán.

Obsazení okupovaného Lidového domu policii a četnictvem

„O 3 hodině odpolední přišli do lidového paláce policejní úředníci, aby tiskárnu zapečetili, a sice proto, že ředitel této tiskárny a faktor byli dopoledne násilím vyhnáni.“ Doprovázel je silný oddíl policie a četnictva. V té době se v Lidovém domě také konala schůze několika set komunistů. Dále opět Národní listy: „Když shromáždění spatřili stráž a četníky, a zvěděli oč jde, podnikli na četníky a strážníky útok holemi a kamením, které házeno bylo také z oken, a sklenicemi, načež se zabarikádovali. Stráž dostala rozkaz vytlačiti je, byla však uvítána deštěm kamení, sklenic a kusy nábytku, přičemž těžce byl zraněn četník K. Pokorný a to sklenici do spánku. Musil být odvezen do posádkové nemocnice. Dále zraněn byl četnický strážmistr F. Pilka sklenicí do hlavy, nadstrážník F. Svoboda do lopatky, nadstrážník Jos. Míšek pod levé oko, policejní inspektor Pacovský, jejž odvezla záchr. stanice a strážník legionář Josef Rada židlí do hlavy. Mimo to bylo 5 četníků pořezáno. Na straně demonstrantů dostalo ovšem mnoho lidí rány obuškem a pažbou, jeden muž, jenž byl bodnut, převezen byl do nemocnice.“

Nakonec však bezpečnostní složky tiskárnu obsadily, zapečetily, a později byla budova předána právoplatnému majiteli.

To vedlo k vyhlášení generální stávky a v Praze vypukly nepokoje, které byly potlačeny policii a četnictvem. „Sbor stráže bezpečnosti vydržel skvěle tuto zkoušku, nebylo jediného případu, aby byl služební kázeň porušil,“ shrnul zásah podle iDNES.cz pražský policejní prezident Richard Bienert. Vyzdvihl, že jeho podřízení nasazení zvládli i v poválečné době, kdy řadový strážník bral za riskantní, ale nepopulární práci nevalnou mzdu okolo 200–300 Kč měsíčně.

Na potlačení rudého puče se podíleli i Sokolové a Orlové

Nutno dodat, že ona generální stávka se nerozšířila do většiny země. Nejradikálnější průběh měla na Kladensku, Hodonínsku a Oslavansku, kde proběhly pokusy o komunistický ozbrojený puč. V Oslavanech dokonce došlo k obsazení tamní elektrárny vzbouřenci a přerušení dodávky elektrického proudu do Brna. Vláda však energicky zasáhla. Armáda, policie a četnictvo posílené ozbrojenými oddíly Sokola a Orla vzpouru razantně potlačily a 17. prosince 1920 nastal v Československu klid.

Rudí pučisté byli pozatýkáni a odsouzeni, většinou však k nízkým trestům. Například Antonín Zápotocký byl potrestán 18 měsíci vězení, ze mřížemi však strávil pouhých 9 měsíců. O něco přísnější rozsudky padly v procesu oslavanskými rebely. Proces s hlavní skupinou těchto pučistů začal podle webu stoplusjednicka.cz na jaře 1921 v Brně. Dne 7. března předstoupilo před šestičlenný senát 17 obžalovaných. Někteří z nich mohli být dokonce odsouzeni až k trestu smrti. K tomu však nedošlo. Celková výměra trestů v tomto procesu činila 59 let a 6 měsíců. Nejvyšší délka trestu činila 8 let vězení u Vladislava Buriana a Karla Votavy. Když to však srovnáme s rozsudky v komunistické éře padesátých let, tak za velezradu navíc většinou ve vykonstruovaných procesech nevinní lidé dostávali trest smrti nebo doživotí, kdežto v těchto kauzách šlo většinou o směšné tresty.

V každém případě je dobře, že to tenkrát tak dopadlo a komunističtí násilníci nezvítězili. Jinak by nás čekala vláda teroru a hrůzy.

Zdroje:

Prvorepublikový boj o elektrárnu: Oslavanská stávka přerostla v ozbrojený střet | 100+1 zahraniční zajímavost

Boje v Praze 1920: Československo na pokraji bolševické revoluce - iDNES.cz

Národní listy 10.12.1920 | Digitální knihovna Jihočeského kraje | Digitální knihovna Kramerius

Budování státu III., Ferdinand Peroutka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1991

Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999