Pravda o bolševickém katyňském zločinu

Diskutující, který se podepisuje Rejzir, mně vážně pobavil. Prý mám na faktech dokázat, že brutální katyňský zločin mají na svědomí sovětští bolševici a nikoliv nacisté. Nevím, to mně připadalo zbytečné asi jako kdybych měl v dnešní době na faktech dokládat heliocentrismus. Takové samozřejmosti považuji za zbytečné a můj předchozí příspěvek na toto téma byl o něčem jiném. Komunistické zrůdy se neštítí svádět svá svinstva na jiné.

Ale nakonec mně to přece nedalo. Tak tedy ano, přijímám výzvu a s přehledem dokáži zoufalou snahu bolševiků lhát o svých ukrutnostech za nehoráznou a předem prohranou. Polští vojáci zajatí Rudou armádou v roce 1939 byli zavražděni bolševiky a nikoliv nacisty po vpádu Německa na území tehdejšího Sovětského svazu v červnu 1941. Tak za prvé víme, jak pracovali sovětští vyšetřovatelé NKVD. Jim totiž nešlo o odhalení pravých pachatelů, ale o zatčení podezřelých, ze kterých vymlátili přiznání. Oni byli horší jak gestapo, protože gestapákům, i když se jejich nezastávám, poněvadž to také byly bestie, se jednalo o poznání pravdy. Sice vám přitom vymlátili zuby, ale když pochopili, že je člověk nevinný, tak mu dali pokoj. Ne tak stalinističtí čekisté s „planoucím srdcem a čistýma rukama“. Ti z podezřelého vytloukli přiznání za každou cenu protože potřebovali mít výsledky a splněný plán dopadených protisocialistických živlů. Alexandr Solženicyn v proslulém díle Souostroví Gulag píše, jak v jednom sibiřském městě neměla jednoho odpoledne NKVD splněný plán zatčených. Tak „udatní“ hoši vyrazili na nádraží, sebrali asi padesát lidí čekajících na vlak a plán byl dokonce překročen. Takže výsledek vyšetřování takové obludné a nevěrohodné instituce nelze brát vůbec vážně. Za další, exhumovaní mrtví polští důstojníci na sobě měli teplé kabáty, které v parném srpnu roku 1941, kdy měli být podle bolševiků Němci zavražděni, byly jaksi zbytečné. Němci na rozdíl od Rusů také podepsali ženevskou konvenci o zacházení s válečnými zajatci a tu po celou dobu válku až na menší výjimky dodržovali. Nikdy se nestalo to, že by povraždili v zajateckých táborech tak velké množství zajatců. Tohle se samozřejmě netýkalo vojáků Rudé armády, protože v sovětsko-německém konfliktu obě strany zacházely se zajatými vojáky krutě. Ale Poláky jako válečné zajatce němečtí vojáci respektovali! Dalším důkazem je také to, že nacisté sami okolnosti katyňského zločinu zveřejnili. V případě ostatních zločinů, které měli prokazatelně na svědomí, mlčeli. Podivné také bylo to, že rodinám zajatých polských důstojníků přestaly od nich v březnu 1940 docházet dopisy (znovu opakuji, že mrtvoly vojáků měly na sobě zimní kabáty). Také zdůrazňuji, že ruští bolševici už před II. světovou válkou v době hlubokého míru neváhali povraždit desítky milionů vlastních obyvatel. Je tedy jasné, že životy polských zajatců pro ně nic neznamenaly. Proto komunistické lhaní na téma Katyň nemá šanci na úspěch.