Postavili stovky tisíc bytů, lidé přesto neměli kde bydlet, inu soudruzi

„Kdyby komunisté vládli na Sahaře, tak do roka se tam bude písek dovážet.“ Přesně těmito slovy vystihl podstatu rudých Sir Winston Churchill blahé paměti. Trvalá totální neschopnost a šlendrián.

Komunisté rádi ohromují čísly, kolik se za nich vyrobilo milionů tun oceli, železa, atd. Pak jsem někde slyšel trefnou připomínku. „To je úžasné, ale běžte, to říct člověku, který nemůže v obchodě sehnat nůžky.“

A podobně tomu bylo i s byty. Soudruzi z KSČ se chlubili masivní bytovou výstavbou, jak za pětiletku se postavilo na půl milionů bytů, atd. Jenomže důležitější než počet, je efektivita. Mě neohromují čísla, ale skutečnost. A ta byla taková, že lidé často čekali mnoho let, než dostali vlastní byt, protože ty byly na pořadníky. Trh s byty jako nyní, kdysi jej každý může pronajmout nebo koupit, za komunistů neexistoval.

Ve své půvabné písni Nevadí výstižně popsal socialistickou realitu folkař Wabi Daněk blahé paměti. „Neměli jste byt a vlastně ani prachy, prej, že ve dvouch se to táhne líp. Jenže už jste tři a máma s dvěma bráchy, starej dvoupokoják, špatnej vtip….“

Klasický případ z Brna sedmdesátých let minulého století, tedy z éry temné normalizace. Kamarád v něm dostal práci, oženil se, ale neměl kde bydlet. Jeho podnik nepatřil k těm protěžovaným, takže to v jeho případě znamenalo čekat na přidělení bytu mnoho let. Pro osvěžení paměti a poučení mladších ročníků, v osmdesátých letech byla čekací doba na družstevní byt v moravské metropoli asi 12 let!. A co teď? Kamarádova žena měla malé dítě, byla na mateřské, ona pocházela z Klatovska, on někde od Zlína, čili u rodičů bydlet nemohli, jak se to dělalo, a v jednom bytě žilo i několik generací.
No, ale u něj v práci se našel chápající kolega, který měl takový byt o dvou místnostech někde na Cejlu. Samozřejmě sprcha a koupelna neexistovaly, topilo se se uhlím v kamnech, záchod zvaný společňák, jak zpívá v jedné své písničce Jarda Samson Lenk, byl na pavlači, ale do bytu už byla zavedena voda.

Kolega v bytě nebydlel, i když zde byl hlášen, protože žil v nějakém domku kousek za Brnem u své družky a tak řekl: „Za čtyři kila měsíčně tam můžeš být. Ber nebo nech být.“ A jelikož kamarád si nemohl vybírat a chtěl bydlet s rodinou, tak na to přistoupil. Při jeho platu sedmnáct stovek čistého žádná sláva. A nebyl to ojedinělý případ, kdy lidé byli přinuceni bydlet takto na tehdejší dobu draho. S byty se mocně kšeftovalo, protože legální bydlení nebylo. A nevytýkal bych to těm „pronajímatelům“, ale komunistům, kteří lidem neuměli byty zajistit.

Další příklad je přímo z moji rodiny, brácha se oženil v roce 1988. a brzy se mu narodila dcera. Vlastní byt neměli a tak bydleli u tchyně. A i to bylo příčinou rozpadu jeho manželství. Pro srovnání, jeho dcera s přítelem si nedávno pronajali 3+kk v novostavbě na kraji Brna a tak mohou bydlet v bytě sami a nemusí žít s rodiči.

S bytovou nouzí za socialismu má zkušenosti i můj starší kolega novinář, který od sedmdesátých let žil a pracoval v Praze v jednom tehdy velmi oblíbeném časopise. Byl ženatý, ale bydlet neměl kde. Takže s manželkou a později i s dcerou přebývali různě. V podnájmech, ateliérech, kde ovšem bydleli načerno, a lidé je udávali. Jeden čas pak žili v třípokojovém bytě rodičů manželky ve Strašnicích, kde ještě bydleli bratr jeho manželky se ženou a dítětem. Čili tam žilo osm lidí. „Jeden čas jsem také poslal ženu s dceru bydlet k mým rodičům na dům v Poběžovicích na Chodsku a jezdil za nimi na víkendy,“ řekl mi jednou u piva.

V roce 1980 pak očekával narození druhého dítěte a to už tedy vzkázal šéfredaktorce naplno, že takhle, to dál nejde. V Domažlicích mu nabízejí místo šéfredaktora okresního týdeníku a k tomu byt 3+1 a on nemá jinou možnost, než to vzít. Ano, byl členem KSČ a ani to mu dlouho nepomohlo k vlastnímu bytu. Šéfredaktorka se naštěstí zachovala rozumně a její zásluhou po deseti letech nejistoty dostal třípokojový byt na Jižním Městě.

Ano, za éry komunistů se postavily miliony bytů, to jim upřít nelze. Jenomže důležitější je výsledek, a ten spočíval v tom, že lidé neměli kde bydlet. Tomu já říkám totální neschopnost. Je to ovšem také důkaz toho, že příděly a pořadníky nejsou řešením. Tím je trh a to nejen s byty.