Porážku na Bílé hoře zavinili čeští stavové, nikoliv němečtí luteráni

Historik by měl ctít fakta, a nevymýšlet si konstrukce, tak jak to učinil ve svém komentáři Bílá hora i dnes jako živá v MF DNES Vlastimil Vondruška. Vyskytují se v něm některé nepřesností, které bych rád objasnil.

Podle autora za vypuknutí stavovského povstání v květnu 1618 může „zlá německá“ Protestantská unie, která prý popichovala německé luterány v Čechách ke vzpouře proti legitimnímu českému králi Matyášovi. To je zjednodušující tvrzení. V té době jednotné Německo neexistovalo. Na jeho území se nacházely suverénní státy jako Bavorsko, Sasko, Braniborsko a další, tvořící velmi volný svazek, jehož součástí byly i Země koruny české, Svatou říši římskou národa německého v čele s císařem.

Je jasné, že protestanti měli zájem na oslabení katolíků, ale vzpouru tenkrát vyvolaly české stavy, tedy svobodní obyvatelé českého království sdružení ve třech stavech, panském, rytířském a městském. To, jestli někdo z nich mluvil česky nebo německy, bylo tenkrát jedno, rozhodující byla zemská příslušnost.

Důležité však je, že verdikt o de facto rozsudku smrti pro dva místodržící padl večer předtím v paláci Smiřických na Malé Straně, který vlastnil přední český šlechtic Albrecht Jan Smiřický. Tento fakt ovšem pan Vondruška zamlčuje, a cudně píše, že „večer předtím se sešlo tvrdé jádro luteránů a dohodlo plán akce.“ To je zase nepřesné. Na setkání byl kromě Smiřického a dalších přítomen i Václav Budovec z Budova z českého šlechtického rodu, který patřil k Jednotě bratrské. Obě tyto významné osobnosti spolu s dalšími se také následujícího dne aktivně zúčastnily defenestrace na Pražském hradě. Radikálové byli mezi Čechy i Němci. Dělat z toho německou luteránskou akci neodpovídá skutečnosti. I další čelní představitel stavovského povstání Jindřich Matyáš Thurn nepocházel z německé luteránské šlechty, ale narodil se v Innsbrucku do rodu s italskými kořeny. Jednalo se o samostatné spiknutí českých stavů, kterým chtěli šokovat okolí. To se jim sice povedlo, ale následky byly bohužel hrozné. A Vondruška vlastně dělá z českých šlechticů nesvéprávné hlupáky neschopných samostatného úsudku, kteří dělali jenom to, k čemu je navedli druzí. Srovnání stavovské vzpoury s barevnými revolucemi je pak už úplně mimo.

Morava někdy postupovala odlišně od Čech, cože nebylo nic neobvyklého. Království české a Markrabství moravské byly samostatnými zeměmi s vlastními úřady spojené osobou panovníka. V minulosti se například stalo, že Moravané uznávali za českého krále Matyáše Korvína, kdežto Češi Jiřího z Poděbrad. A i za stavovského povstání oba útvary postupovaly rozdílně, kdy Morava se k němu připojila až po násilném převratu provedeném menšinou tamních radikálů po vojenském vpádu z Čech o rok později v dubnu 1619.

„Protestantská unie pomohla povstání tím…., že v roce 1619 poslala do Prahy jako nového panovníka svého hlavního představitele Friedricha Falckého,“ píše Vondruška.

To je nesmysl, Kurfiřta Friedricha Falckého neposlala do Čech Protestantská unie, kterou on vedl, ale českým králem jej zvolil generální sněm Zemí koruny české v srpnu 1619. Píše se o tom v kronice Historie česká od protestantského autora Pavla Skály ze Zhoře. Jeho volbu velmi urputně prosazoval český šlechtic a člen Jednoty bratrské Václav Vilém z Roupova, který mimo jiné prohlásil: „K tomu jest hlava vší Unie (míněna protestantská), kteréž kdyby nebylo, kdo by mohl vzteklost papežskou a španělskou zastaviti, kteráž do Království českého přijíti a a své tyranství provozovat usilovala. Kdo ji zadržel a pas zastavil, že se do Království českého nedostala....“ K samotné volbě pak Skála píše: „I když tak jednomyslně a beze všeho sporu hlasové všech tří stavů Království českého se vykonali a kurfiřt falcký od nich za krále volen byl...“ Václav Vilém z Roupova pak od Friedricha obdržel za svoje zásluhy vysoký úřad nejvyššího kancléře.

Logicky se také nabízí otázka, proč si němečtí luteráni neprosadili za vládce českých zemí někoho ze svých řad, když měli být tak mocní, a proč královskou korunu získal kalvinista Friedrich?

Po bělohorské porážce k nám proudili cizí šlechtici, podnikatelé, umělci a jiní, jak dále uvádí Vondruška. To je pravda, ale nejednalo se o žádnou novinku. Už za vlády císaře Karla IV. ve 14. století dorazil do Prahy francouzský architekt Matyáš z Arrasu, který zahájil a řídil stavbu svatovítské katedrály. V 16. století k nám pro změnu přicházely zástupy italských stavitelů, malířů, sochařů atd. Jednoduše proto, že domácí odborníci nebyli. I před Bílou horou se u nás také usazovaly cizí šlechtické rody.

Nechybělo ani kopnutí do katolické církve, které měly být údajně vráceny majetky zbavené kališníky. To je opět zavádějící tvrzení. Pravda je taková, že v roce 1630 se český král Ferdinand II. domluvil s papežem Urbanem VIII. na tzv. solní dani. Církev se zavázala, že nebude žádat o navrácení dříve zabraných statků, hlavně v husitské éře, a náhradou za to bude dostávat 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Zkonfiskovaná nekatolická panství přiděloval panovník svým šlechtickým oblíbencům, nikoliv církevním subjektům.

Komentář pana Vondrušky na mě působí snahou nejistých jedinců hledat za každou cenu chyby jinde, a omlouvat vlastní selhání ve stylu my Češi jsme super pašáci, avšak chudáci, kteří za nic nemohou a kterým po každé ubližovali ti druzí. To je ovšem nepoctivý přístup ustrašených lidí, kteří se mohou smířit s pravdou.

(Tento text v mírně upravené podobě vyšel původně v MF DNES v sobotu 21. listopadu jako odpověď na komentář Vlastimila Vondrušky)