Obyčejný populismus a demagogie Tomia Okamury

Málokdy si všímám jiných blogerů, ale v článku pana Okamury Buďme hrdí vlastenci, do kterého jsem se náhodou začetl, je hodně lží, populismu a šíření obyčejné nenávisti. Nyní se tedy pustím do jejich vyvracení.

Tak podle Tomia Okamury první prozatímní ústava po roce 1918 u nás zahrnovala i referendum. Ta ovšem platila pouze krátce a pro Československou republiku byla v letech 1918 – 1948 závazná Ústava z 29. února 1920. Žádné lidové referendum však neobsahovala. Pouze v hlavě druhé, §46, odstavci 1) se píše: „Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, může se vláda usnésti, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se zamítnutý vládní návrh státi zákonem. Usnesení vlády musí být jednomyslné.“

Co z toho vyplývá? Jen to, že v době tzv. první republiky obecné referendum neexistovalo. Lidové hlasování mohlo být připuštěno pouze tehdy, když v parlamentu neprošel vládní návrh zákona. Nikdy se však nekonalo. Ona podmínka, že pro musí hlasovat všichni ministři, a když by jeden jediný byl proti, tak se nekonalo, byla vzhledem ke složení prvorepublikových vlád nepřekonatelná. To všechno ale jaksi pan poslanec zamlčel.

Ten dále píše, že …Ústava napsaná a přijatá po roce 1968 paradoxně obsahovala, světe div se, i další prvek - a to přímou odvolatelnost poslanců…. Tak za prvé, 27. října 1968 byl přijat ústavní zákon o čs. federaci. Ústava Československé socialistické republiky platná de facto až do zániku čs. federace v roce 1992 platila od července 1960. V ní se skutečně píše v hlavě první, článku 3, odstavci (3) „Člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán.“ Jenomže to byla pouhá prázdná slova jako v každém podobném komunistickém nesmyslu, protože reálně to nebylo možné a nikdy se tak nestalo. O tom, jak soudruzi dodržovali své zákony, svědčí osud Pavla Wonky, který skončil a umřel ve vězení jen proto, že se dožadoval ústavního práva být volen do zastupitelských sborů.

Pokud jde o výměnu poslanců Federálního shromáždění. České národní rady a národních výborů po listopadu 1989, stalo se tak na základě ústavních kooptačních zákonů, a nikoliv s využitím ústavního článku o odvolatelnosti poslanců. Tomio Okamura kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že komunismus je nejdemokratičtějším zřízením lidstva. Buď se mýlí, nebo vědomě nemluví pravdu. Vězni v ruských gulazích, v našem Jáchymově a dalších rudých lágrech o tom vědí své.

„Za posledních dvacet let zmizelo nebo bylo nenávratně zničeno víc kulturních památek než za celé období nacismu a komunismu,“ tvrdí dále Tomio Okamura. Požádal jsem tedy o vyjádření odborníka-ředitele územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích Petra Pavelce. Ten to označil za nesmysl a demagogii. „To nelze říci, protože neexistuje žádná statistika, která by to potvrzovala. Ano, v devadesátých letech docházelo ke krádežím v kostelích. Ale po válce docházelo k rozsáhlé devastaci kulturních památek v Sudetech, které byly nezajištěné, a dále při likvidaci klášterů v padesátých letech. V době socialismu vznikly na památkách obrovské škody.“ řekl Pavelec.  

Já jenom dodám, že za komunistů byly zničeny historické domy na jihlavském náměstí, kde na jejich místě stojí obludný obchodní dům, dále budova nádraží Praha-Těšnov, desítky kostelů a dalších církevních staveb v pohraničí, a mnoho dalších památek.

Pan Okamura brojí proti nenávisti, ale sám ji na základě prokazatelných nesmyslů šíří.

http://okamura.blog.idnes.cz/c/481873/budme-hrdi-vlastenci.html