O úrovni restaurací za komunistů by bylo lepší mlčet. Byla příšerná

Naši soudruzi se nedávno vytasili na Facebooku s tím, že do vyhlášené hospody U Fleků se dalo v šedesátých letech jít s dvacetikorunou. To je ale polopravda, zapomněli totiž dodat, jaké byly tehdy nízké platy.

Moje máma v té době pracovala jako chemická laborantka a vydělávala zhruba osm stovek měsíčně. To jenom na upřesněnou.

Ale, co považuji za důležitější námitku proti rudým lžím, je úroveň hospod za komunistů, která byla většinou mizerná a proti éře I. republiky šla výrazně dolů. Typickým znakem pohostinských zařízení za komunistů byly špinavé toalety. Vidím to takto, zatímco v éře socialismu byly tak jedny hospodské toalety z deseti čisté nyní je ten poměr opačný a čisté toalety v současných restauracích velmi výrazně převažují.

Jídlo v restauracích za komunistů bývalo většinou špatné. Typické byly hlavně malé porce, sám si pamatuji, že časté byly okoralé malé knedlíky, jakási nevábná hnědá omáčka a pár kousků masa, které se na talíři ztrácely. Proslulé bylo tzv. UHO (univerzální hnědá omáčka), které se jednou vydávalo za guláš, pak za omáčku k znojemské pečeni, jindy zase k námořnickému masu atd. V hospodách za komančů kradlo o sto šest, to je obecně známý fakt, kvalitní potraviny si personál nosil domů, a nejvíc bitý byl zákazník. Podměrečná piva byla normální, okrádání hostů na jídlech jakbysmet, a vodou se ředilo, co šlo, kečupy, hořčice, tatarka atd. Pamatuji se, že jako obloha bývala za ruďochů většinou jen konzervovaná zelenina.

V restauracích se běžně stávalo, že k jídlu nebylo vůbec nic nebo jen značně omezený výběr. Pamatuji si, že někdy v druhé polovině osmdesátých let jsem zašel na oběd do restaurace U Dvou slunců v Praze v Nerudovce. Tak jsem řekl, „budu jíst,“ a číšník na to, „máme vepřo, knedlo, zelo,“ a já, „dal bych si něco jiného,“ on, „nic jiného nemáme.“  To nepotřebuje komentář, restaurace v centru Prahy nabízela v poledne jedno jídlo. Často ovšem neměli v hospodách k jídlu vůbec nic. To potvrdil i můj bývalý redakční kolega z Deníků Bohemia v Praze, který před revolucí novinařil v Mladém Světě. Hrával také volejbal a občas si večer po zápase zašel se spoluhráči na pivečko. A někdo měl hlad, tak chtěl jíst. A mnohokrát se stávalo, že v hospodách neměli k jídlu vůbec nic. Dokonce k tomu napsal nějakou poznámku do Mladého Světa a ozvali se mu z nějakého ministerstva, že to budou řešit. To je komické a neskutečné, že něco takového museli řešit úředníci. V normální společnosti to řeší trh. Jenomže za komunistů jsme jaksi nebyli normální společností.

Otřesné tehdy bývalo chování vrchních, číšníků a servírek, kteří dávali okázale najevo, že je hosté nezajímají.  Nelze se divit, v státních socialistických hospodách nebyli zaměstnanci nijak motivováni k dobré práci, měli hodně nízké platy a tak si přilepšovali. Pamatuji, že jsem s kamarádem z vojny Radkem seděl v Praze v nějaké hospůdce a nosily nám pivní podmíráky, jak bylo za socíku zvykem. On na to řekl: „Je to blbý, ale ten výčepák bere nějakých čtrnáct stovek měsíčně, a tak chápu, že si nějak pomoct musí.“ K socialistickým hospodám bych se vážně nerad vracel.