Byl hrozný tento stát

když musel jsi se dívat

jak zakázali psát

a zakázali zpívat

a bylo jim to málo

Poručili dětem

modlit se jak si přálo

veličenstvo Kat

Tu politicko-ideologickou část v přehrávkových komisích zkoušeli prověření a spolehliví komisaři, většinou členové KSČ. V komisi pro vážnou a divadelní hudbu to prý byl Strýček Jedlička a traduje se, že když předvolání ke zkouškám u přehrávkové komise dostal famózní operní pěvec Beno Blachut, vešel do dveří zkušební místnosti a uviděl tam sedět strýčka Jedličku, řekl: "Chrochtat ještě neumím, ale do příště se to naučím.", otočil se a odešel.

V komisi pro populární hudbu zase sedával Karel Hála, který prý bigbeatovým máničkám dával natolik návodné a lehké otázky, že mu to jeho nadřízení ideologičtí dozorové vytýkali, na což on prý opáčil, že jinak to neumí a že funkci člena komise rád přenechá někomu schopnějšímu...

O Karlovi Hálovi píše v knize Járo, kakao zpěvák Tří sester Lou Fanánek Hagen.

O absurdní situace v té době opravdu nebyla nouze. V éře nedostupnosti toaletního papíru (někdy okolo roku 1987) jsem zažil koncert Kapitána Kida. Ten při něm pronesl naprosto fantastickou větu. Ta zněla:

"Ve frontě na toaletní papír ztrácí proletariát na revolučnosti."

A samozřejmě za to dostal zaracha.

„V době totality bylo důležitější vědět, kdo je prezident v Ulánbátaru, než jaké symfonie složil Bedřich Smetana,“ uvedla renomovaná zpěvačka.

......................................

S tou hrůzou z hlediska politického sice máte pravdu, ale jestli to paní Basiková řekla takhle, tak tedy je to také dost divné od profesionální hudebnice.

V případě Bedřicha Smetany můžeme hovořit buď o symfonii v jednotném čísle, nebo o symfonických básních v množném čísle.

Symfonických básní napsal devět, z toho šest jako součást cyklu Má vlast. Symfonii napsal jenom jednu v roce 1848 a ta obsahuje mistrné Scherzo.

Rozhodně však u Smetany nelze hovořit o symfoniích v množném čísle.

Nevím, já pouze cituji z převzatého rozhovoru. A také blog je primárně o něčem jiném.

Koukám, že budete odborník i na hudbu 😀👍 Já jsem tu buzeraci jménem přehrávky absolvoval také ale nepamatuji, že by nás zkoušeli z politiky. Někde tomu tak třeba bylo, ovšem vše umělcům věřit nelze. Já s podivem zjišťuju, kdo všechno byl najednou perzekuován a čeho jsem si nikdy v jejich zašifrovaných textech nevšiml. Všichni byli hrozní bojovníci aby se pak sešli u podpisu Anticharty. Doba to byla šílená, nicméně ti, kteří nahrávali desky a byli slyšet v rádiu a televizi by měli být zticha a nesnažit se ze sebe dělat rádobydisidenty. Je to zbytečné a trapné.

Třeba zpěváka Arnošta Pátka z politiky zkoušeli. Neodpověděl skoro na nic, ale přesto prošel.

Ten systém si dobře pamatuju, pač přehrávky dělaly i amatérské kapely. Mimo jiné na repertuárovém listě mohlo být jen 20 % západní hudby, ostatní naše nebo socdemo. A v platnosti byly Směrnice pro pořádání tanečních zábav, kde se mimo jiné uvádělo, že muzikanti nesměli hrát v ryflích. A jezdili na kontroly, modrý moskvič...pro tento případ jsme měli spojku, která dávala echo a v tesilkách jsme byli během pár sekund, pač jsme to měli nacvičený

Kecy. Děda hrál skoro 30 let až do 70 let a neměl ani jednu přehrávku. Hrál po vesnicích že?

Pravda je, že bolševici byli na některé umělce dost alergičtí. Ale většina umělců se přizpůsobila a účinkovat mohla. Teprve teď jsou z nich kovaní antikomunisti, zatímco před sametem sloužili režimu, včetně podpisu anticharty (Svěrák, Jirásková ... )

Snad jen pár slavnych umělců mělo problém (Kubišová, Mišík, Hutka ...)

Na druhou stranu po sametu měli problém jiní skvělí umělci, protože se prý moc angažovali. Nikdo jim nic nezakazoval, ale v televizi a divadlech si dlouho neškrtli (Brabec, Rázlová ...)

Tak Jiřina Jirásková s komunisty problémy měla a v sedmdesátých letech si prakticky neškrtla ve filmu.

Dík za připomenutí tehdejších, komunisty zavedených perverzních móresů. Notabene, byli to přeci "ti praví", "očištění" komunisté, kteří v prověrkách řekli, že souhlasí s takzvaným "vstupem sbratřených armád" v srpnu 1968. Zatímco "pomýlení" komunisté, kteří při prověrkách řekli, že se "vstupem" nesouhlasí, byli vyhozeni.

Bizarní hon na takzvané "protisocialistické živly" byl citelný a všudypřítomný. Abnormalizace v okupované zemi (měli jsme zde stálou přítomnost obrovských okupačních jednotek) byla oficiálně prezentovaná jako "normalizace". Podobná zvrácenost v řeči a mravech byla téměř všudypřítomná.

Oficiálně vynucovaná loajalita občanů s politikou takzvané "normalizace" vedla k celé řadě vysloveně trapných a směšných situací. Často se hrálo divadýlko. Na veřejnosti a doma se říkalo něco úplně jiného.

Ale ve skutečnosti to až tak směšné nebylo. Všechny postkomunistické země si ještě dlouho po pádu železné opony nesly a dosud nesou řadu potíží, jejichž příčiny a kořeny jsou v té bizarní, pokroucené době.

Nutno podotknout a hlavně nezapomínat, že ti "pomýlení", kteří tu od 70. let, tedy v době normalizace, dělali peklo na zemi řadě občanů a celým jejich rodinám, pak po roce 1989 rychle převlékli kabát a jsoumod té doby nalezlí ve většině politických stran a hnutí. Jeden z nich je dnes dokonce na postu nejvyšším.

Ale mnozí lidé jakoby zapomněli - mají dnes "hodné" a " zlé" komunisty, pardon, dnes ty tzv. hodné mají za "demokraty".

Takový Gott to byla výkladní skříň komunismu. Měl to, co jiný zpěváci neměli Třeba pořad Karel Gott ve Slaném. Snad jsem to napsal správně

To jsou duševní pochody teda

Děda hrál od od druhé půlky 40 do 70 let a nemusel mít ani jednu přehrávku. To bylo tím, že se tím neživil na plný úvazek.

To nebylo o tom. Přehrávky musela mít každá kapela, co chtěla hrát veřejně. I amatérská. Navíc musela mít zřizovatele a kapelníka, který absolvoval hodně dlouhý kapelnický kurs (jestliže neměl za sebou konzervatoř). Komise kapelu ohodnotila a zařadila do kategorie, která stanovila maximální výši odměny, kterou si mohla kapela za vystoupení říct.