Nadával na Klause, a já mu pomáhal

Víte, někdy jsou opravdu důležitější věci, než je volba prezidenta. V roce 1997 jsem dobrovolně odjel na Moravu do Troubek, abych pomáhal lidem, které povodeň připravila o všechno. No a osud mně přidělil k člověku, který nenáviděl Václava Klause.

Lidé se mohou škorpit, hádat a třeba si jít i „po krku“, ovšem měli by vždy zůstat lidmi. Vytahování se nepatří mezi mé vlastnosti, ale tenkrát jsem pochopil, že je potřeba vyrazit do velkou vodou zničených Troubek a pomoci místním. To je fakt, který lze snadno ověřit! Nějakým řízením osudu jsem se dostal k likvidaci trosek domu pána, který byl členem KDU-ČSL a fanaticky nesnášel Václava Klause. Dokonce se vyjádřil vůči tehdejšímu panu premiérovi ve stylu, že by mu pořádně nabančil. Přiznám se, mám vůči Václavu Klausovi své výhrady, ale jinak mu docela fandím. Názory dotyčného mně zarazily, ale pak jsme se domluvili na tom, že se o politice zkrátka bavit nebudeme. Nikdy by mně však nenapadlo, že bych tomu pánovi přestal pomáhat v jeho neštěstí! Dokonce jednoho dne, když se dotyčnému pánovi udělalo nevolno a šel domů, zůstal jsem na domečku sám a makal. Druhého dne pak přišel za námi dotyčného brácha a lil do mne ferneta se slovy. „Člověče, já tě tady viděl včera a ty jsi na tom dělal jako na vlastním. Divil jsem se, co je to tady za Sakmara“ (tzv. úderník z doby socialismu). Když už do mně lil asi pátého panáka a já skromně protestoval, tak zakřičel: „Nebuď ženská a kopni to do sebe.“ Bylo to moc krásné. A co tím chci říct? Je to jednoduché, jsou situace, kdy musíme zůstat lidmi a pomáhat si. Doufám, že toho jsou schopni i mí názoroví oponenti. Ale ze svých názorů vůči levičákům všeho druhu nic nezměním, jim totiž na lidech nezáleží. Oni je pouze využívají na cestě k moci.