Mondičův deník odhaluje ruská komunistická zvěrstva

Kniha SMERŠ Rok v táboře nepřítele od Nikolaje Siněvirského rozbijí napadrť tvrzení, že Sovětský svaz nás v roce 1945 nezištně osvobodil. Rusové totiž u nás řádili stejně jako předtím nacisté.

Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova  nedaleko Chustu, používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Kdysi totiž studoval v Praze a stýkal se s tamními ruskými emigranty. Tato publikace, kterou letos vydal Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, je vlastně Mondičovým deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době sloužil v zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny  směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž plynně více jazyků, mimo jiné česky, slovensky, polsky, rusky, německy a tak jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších.

Já jsem Mondičovy zápisky přečetl jedním dechem za několik hodin. Autor  popisuje situaci na Podkarpatské Rusi krátce po příchodu Rudé armády a v podstatě vyvrací tézi o příchodu osvoboditelů. Tato někdejší součást Československa se stala nebezpečnou oblastí, ve které Rusové vraždili a přepadali místní obyvatelstvo, loupili, kradli a znásilňovali místní ženy.

Připojení k Sovětskému svazu většina Rusínů odmítala, do Rudé armády se téměř nikdo nehlásil a tak do ní byli mladí muži verbováni násilím. To byl i Mondičův případ. Ten také přibližuje situaci Rusínů, kteří se rozhodli po maďarské okupaci v roce 1939 emigrovat do SSSR. Dopadli tragicky, Rusové je považovali za špiony, zavřeli do gulagů, kde jich tisíce zemřely. Mondičův kamarád dokonce popisuje situaci, když je vedli komunističtí dozorci na nádraží do transportu a najednou stráže zjistily, že dva muklové chybí. Vyřešily to jednoduše, na cestě potkaly nějaké dva dělníky, tak je nahnaly mezi vězně a deportovaly s nimi. Počty musely sedět, jinak by strážní sami skončili v gulagu. Tohle ovšem předčilo i nacistický teror.

Mondič měl co dělat, aby působení ve SMERŠI přežil, psychicky se nezhroutil a nespáchal sebevraždu. Jeho slova mluví za všechno: „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt, vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít“

Ano, Mondič to sám přiznal. Rusové nám nepřinesli svobodu. Smeršovci stejně jako gestapáci při výsleších brutálně mučili Čechy, Slováky a Poláky, často dřívější hrdiny protinacistického odboje. Ti na následky zvířecího zacházení v mnoha případech umírali. Na to Rusové neměli žádné právo, protože tito lidé spadali pod jurisdikci místních orgánů. To dokazuje jedno, že se u nás nechovali jako osvoboditelé, ale noví okupanti. Rusové zavraždili a unesli z východní Evropy do gulagů desetitisíce lidí. Nacisté a komunisté byli, jsou a budou stejnými zločinci.

Tuto knihu doporučuji vřele každému, který má zájem dozvědět se pravdu o tom, jak „osvobození“ Rudou armádou u nás v roce 1945 ve skutečnosti vypadalo.